Josef Otisk se narodil krátce po otcově odchodu do zahraniční armády v červnu roku 1940. Setkal se s ním až na konci války, ale prý hned věděl, že je to on. Josef Otisk starší byl velitelem skupiny Wolfram, která v září 1944 seskočila na severu Moravy. Po válce se ale na jeho hrdinství zapomnělo, byl propuštěn z armády a degradován. Uznání se válečnému hrdinovi dostalo až po roce 1989.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
„Když jsem byl malý, ptal jsem se maminky, kde je tatínek, a ona říkala, že je v nebíčku. A když pak přišel, tak mi říkala, vidíš, vrátil se z nebíčka. A on vlastně seskočil padákem,“ vzpomíná syn velitele skupiny Wolfram Josefa Otiska, který dostal jméno po otci, také Josef.
Josef Otisk starší odešel v polovině roku 1940 do Československé zahraniční armády. Zatímco chlapce vychovávali prarodiče s matkou, jeho otec se účastnil bojů o Francii a po jejím pádu se přesunul do Anglie, kde prošel sabotážním a parašutistickým výcvikem. Byl prvním československým účastníkem kurzu Commandos.
Na jaře 1944 byl navržen za velitele skupiny pro zvláštní úkoly. Členy si mohl vybrat sám, a tak vznikl paravýsadek Wolfram. Čtrnáctého září 1944 seskočila skupina na severu Moravy s úkolem zahájit partyzánskou činnost. Po odpoutání od partyzánů v Beskydech se členové skupiny ukrývali také u Otiskova bratra v Líšni.
„Pravděpodobně někdy toho 26. dubna, kdy Němci byli pryč, otec přišel. Když jsem vylezl z krytu ve sklepě, tak jsem ho uviděl a je to zajímavé, ale hned jsem věděl, že je to táta,“ vybavuje si Josef.
Degradace velitele Wolframu
Otec Josefa Otiska pracoval nějaký čas v Praze na ministerstvu, potom velel tankové brigádě nejdřív v Přáslavicích, posléze ve Šternberku. „Dva roky jsem bydlel ve Šternberku, tam to bylo krásné. Bydleli jsme ve vile s krásnou zahradou, chodili jsme s tatínkem na procházky, vozili malou sestřičku v kočárku. Ten krásný život skončil z ničeho nic. Vracel jsem se ze školy, před domem nakládali nábytek na vlečku a dozvěděl jsem se, že se stěhujeme,“ vypráví.
Otec byl propuštěn z armády v říjnu 1948 a degradován na vojína. „Otce udali líšeňští komunisti, že v hospodě u Slezáků začal nadávat na Gottwalda. V té době se navíc říkalo, že má být na slavnostech v Mariánském údolí atentát na Gottwalda. Bylo proti němu zahájeno řízení,“ vysvětluje Otisk.
Válečný hrdina si našel práci jako zeměměřič a tím zůstal až do penze. „On mi nic moc neříkal, asi abych mlčel, nic nevykládal. Z takového veselého člověka se stal zatrpklý pán. Mrzelo ho, co s ním provedli,“ říká Josef.
Jak jsme bojovali
„Robert Matula dělal v Šumperku v Moravolenu. Tam vydávali podnikový časopis a v tom časopisu psal vzpomínky na pokračování. Jmenovalo se to Jak jsme bojovali. To jsem dostal do ruky od otce, abych si to přečetl a věděl, jak to bylo,“ rozvádí Josef Otisk.
S Matulou a Vladimírem Řezníčkem ze skupiny Wolfram uvažoval prý Josef Otisk o emigraci, nakonec odešel jen Matula, který měl anglickou manželku. Otisk zůstal kvůli zdravotním potížím malé dcerky.
„V šedesátém osmém to bylo bezvadné. Táta byl rehabilitovaný, vrátili mu hodnost, pochodoval s metály na prvního máje. Trvalo chvíli a zase se to vrátilo do starých kolejí,“ vypráví pamětník.
Pohřeb směl být až večer
Sametové revoluce v roce 1989 se otec Josefa Otiska mladšího nedočkal, zemřel v roce 1986. Pohřeb v kostele se směl konat až večer. „Byl to takový velký pohřeb, rakev s jeho vyznamenáními, anglická vlajka. Pak se estébáci zajímali, proč to tak bylo, kdo tam byl,“ říká.
„Po revoluci si na otce začali vzpomínat, byl povýšený in memoriam na podplukovníka, od Stropnického dostal Kříž obrany státu, od Commandos odznak číslo 1,“ ukazuje dokumenty.
Syn Josefa Otiska se dnes účastní různých vzpomínkových a armádních akcí a je rád, že se na velitele paravýsadku Wolfram nezapomnělo. Je na něj hrdý už od té doby, kdy se na konci války snesl z nebe. „Neberu to jako povinnost. Já to přijímám jako uznání pro tátu,“ uzavírá.
