Sté narozeniny slaví doubravnický malíř Stanislav Bělík, jeden z nejvýznamnějších krajinářů Vysočiny a jižní Moravy. Právě tuto oblast zachycoval na plátna nejčastěji. Malování se začal naplno věnovat až po odchodu do důchodu v osmdesátých letech. Dnes už kvůli špatnému zraku tvořit nemůže.
Talent u něj rozpoznal učitel už v jeho dětských letech. Stanislav Bělík se tedy snažil v malování zdokonalovat. „Mne bavila figura, portréty a tak dále. Jenomže časem každý chtěl nějaké krajinky, tak jsem se do toho pomalinku vžíval a potom jsem dělal jenom krajiny,“ vypráví.
Dokud mu to zrak umožňoval, tvořil Stanislav Bělík i ve vysokém věku ve svém domě v Doubravníku u řeky Svratky. Mezi nejčastější náměty jeho tvorby přitom patří právě tato řeka. Jí také věnoval poslední cyklus obrazů, který v roce 2017 vyšel i knižně.
„Dělal jsem to pro sebe, v prvé řadě jsem si umínil, že udělám řeku Svratku celou od pramene u Žákovy hory až po Pálavu,“ říká malíř.
„Pan Bělík je jedním z nejlepších krajinářů Vysočiny. On není ten krajinář, který by krajinu dělal úplně bezhlavě, ale vnáší do toho moderní prvek,“ upozorňuje kurátor František Vejpustek.
Inspiraci ale Stanislav Bělík sbíral i při zahraničních cestách, na kterých také maloval. Zvláště exotický mu připadal Uzbekistán. „To bylo něco mimořádného pro nás, vnitroevropany, tak tam to bylo přece jenom něco jiného, to mě uchvátilo,“ vzpomíná.
V současnosti už kvůli špatnému zraku malovat nemůže. Moravskou krajinou, kterou zvěčnil na mnoha svých obrazech, se však Stanislav Bělík i ve svém věku stále rád prochází.
Narodil se 29. října 1919 v Tišnově. Otec pracoval jako tkadlec, později si našel práci v papírnách v obci Prudká. Matka pocházela ze ševcovské rodiny. Stanislav se vyučil strojním zámečníkem, ačkoli od mládí tíhl k výtvarnému umění. Rodina ale neměla peníze, aby ho poslala na studia.
Když začal pracovat a vydělávat si na živobytí, přihlásil se na večerní uměleckou školu do Brna. Totální nasazení během druhé světové války ovšem jeho započatou dráhu studia malby přerušilo. Nuceně nasazen byl do rakouského Sankt Pöltenu. V továrně, kde se vyráběla umělá vlákna na padáky, vykonával práci strojního mechanika. Na nucených pracích strávil dva roky. Ve volných chvílích tehdy maloval okolní krajinu.
V roce 1945 po náletu na továrnu společně s kamarády utekl domů. Ani po válce, ačkoli složil úspěšně zkoušky na Akademii v Praze, nebyl pro nadměrný počet uchazečů o studium přijat. Pracoval tedy jako kreslič a teprve v letech 1956 až 1960 absolvoval dálkové studium malby v Praze. Do důchodu se živil jako podnikový výtvarník v brněnské Tesle, kde strávil dvacet let. Malbě se naplno začal věnovat až po odchodu do důchodu v osmdesátých letech.
Zdroj: Paměť národa
