Secesní nádraží Vyšehrad v Praze se dál rozpadá. V památkové oblasti jde o největší ostudu Prahy, která zatím nenašla způsob, jak cennou budovu ležící v ochranném pásmu UNESCO zachránit. Světová organizace pro kulturu navrhuje vyvlastnění soukromého spekulanta. Takové řešení v Česku ale nebylo v případě kulturní památky po roce 1989 nikdy uplatněno a vzhledem k historii vzbuzuje velké emoce. Pro Reportéry ČT natáčel David Vondráček.
Ještě před třemi lety odmítal stát vůbec uvažovat o vyvlastnění soukromého majitele rozpadající se památky na rozdíl od světové organizace. Dnes však přibývá státních i samosprávných orgánů, jež vidí zestátnění soukromé památky už jako reálnější. Pouze ale jako výjimečný nástroj vyvlastnění za náhradu, až když se vyčerpají úplně všechny jiné možnosti.
Secesní nádraží s podchodem stojí od počátku 20. století. V době takzvaného reálného socialismu už začala budova chátrat, ale ještě držela pohromadě. V roce 1960 přestaly ve stanici zastavovat vlaky. Až do začátku 21. století byla stanice obyvatelná. Sídlil tu i výpravčí, i když tu vlaky už nezastavovaly. V roce 2006 přestalo nádraží úplně sloužit svému účelu a vlastník České dráhy se rozhodl, že secesní budovu pronajme.
Odkoupení památky
V minulých letech se pražský magistrát pokoušel od rychle se měnících majitelů památku odkoupit. Pokaždé bezvýsledně. Pražská radnice se chtěla vrátit k původní myšlence kulturního využití objektu.
„My jsme se tu nemovitost snažili získat. Ten objekt a pozemky vedle něj mají hodnotu zhruba 65 milionů podle našeho znaleckého posudku, nicméně protistrana chtěla cenu okolo 135 milionů. My jsme za to nabízeli i pozemky v katastrálním území Dolních Počernic jako náhradu, na to nereagovali,“ řekl pražský radní pro majetek Jan Chabr (TOP 09).
Poté, co počátkem února letošního roku začalo padat zdivo secesního objektu do ulice, dochází státním i samosprávním orgánům trpělivost. Poprvé se opravdu vážně začíná mluvit o vyvlastnění, které se u nás po roce 1989 ještě u kulturní památky neuskutečnilo.
„V zemích západoevropské právní kultury, ze kterých se snažíme nejvíce brát inspiraci, je proces vyvlastnění běžnější, a to nejenom v této oblasti. Samozřejmě tam platí právní rámec za náhradu a ve veřejném zájmu,“ doplnil právník Pavel Uhl.
„Pakliže to dojde do fáze, ve které se nacházíme i v případě Nádraží Vyšehrad, tak je to nějaké ultima ratio, které si myslím, že bude muset být použitelné, protože jinak to bude pokračovat jako nástroj spekulantů, kteří se budou snažit vědomě skupovat historicky chráněné objekty ve špatném stavu na zajímavých atraktivních lokalitách tak, aby se stali vlastníky lukrativních pozemků pro výstavbu něčeho úplně jiného. Takže i to vyvlastnění přichází v úvahu za předpokladu splnění mnoha přísných podmínek,“ připustil radní.
„Současná právní úprava v zásadě vychází z koncepce, kterou přinesl zákon už v roce 1987. V současné době se připravuje nový zákon o vyvlastnění,“ dodal odborník na postsovětský prostor z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Karel Svoboda.
Během několika měsíců by měl nový zákon o vyvlastnění přijít do parlamentu. Měl by řešit i to, kdo bude vyvlastňovatelem, zda samosprávy nebo státní orgány. „Jakmile se vypořádají připomínky v meziresortním připomínkovém řízení a přijde do sněmovny, tak je to ten standardní legislativní proces se třemi čteními,“ upřesnil člen sněmovního výboru pro vědu, vzdělání a kulturu Pavel Svoboda (TOP 09) s tím, že to bude trvat mnoho měsíců.
