Příští sezona bude pro Divadlo Bolka Polívky jubilejní třicátá, na podzim se ale bude muset divadlo přestěhovat kvůli opravě historického domu, ve kterém dosud sídlí. Město připravilo několik variant, Sál Břetislava Bakaly v takzvaném Bílém domě bude zřejmě tou vítěznou. „Našel se prostor, který by byl velmi adekvátní a vyhovující,“ řekl v Událostech, komentářích principál divadla Bolek Polívka.
Polívkovo divadlo by mohlo hrát v Bílém domě. Podle principála je Bakalův sál adekvátní
Události, komentáře: Bolek Polívka po 30 letech provozu přestěhuje své divadlo (zdroj: ČT24)
Budovu na Jakubském náměstí bude muset divadlo po třiceti letech opustit a přestěhovat se. „Hraje se trošku nostalgičtěji a myslím, že i diváci jsou malinko svátečnější, protože si říkají, tak už je to tady naposled, a vzniká opravdu docela krásná blyštivá atmosféra,“ poznamenal Bolek Polívka.
O čase stěhování a novém působišti zatím není definitivně rozhodnuto. „Nevíme, jestli tady budeme jen do prázdnin a od září budeme jinde, nebo jestli nám to tady bude sloužit ještě dva měsíce po prázdninách. Je to všechno takové nejisté, ta budoucnost nás všech. Ale víme, že se stěhovat budeme a že se stěhovat musíme. Našel se prostor, který by byl velmi adekvátní a vyhovující, což je Bakalův sál,“ řekl Polívka.
…to se musí vyzkoušet
Sál Břetislava Bakaly, pojmenovaný po hudebním skladateli, je v takzvaném Bílém domě, který byl dostavěn těsně před sametovou revolucí. Původně zde měl sídlit krajský výbor komunistické strany.
„Musí se to vyzkoušet, už tam bylo hodně hezkých koncertů. Na jednom z nich jsem byl, když tam hráli Ulrichovi, je to hezký sál. Navíc je to místo, kde bylo jedno z prvních divadel česky mluvících vůbec v českých zemích nebo tehdy za Rakouska-Uherska. Potom je tam před ním socha Pierota, o které se říká, že jsem stál modelem. Já říkám rafinovaně, že si to nepamatuju. To je krásná, velká socha. Je tam i dětská poliklinika, takže ti ‚komančové‘ jsou jaksi zapomenuti,“ podotknul herec.
Vlastní divadlo je sen
Divadlo Bolka Polívky vzniklo v roce 1993. „Je to sen každého divadelníka mít divadlo, ve kterém si můžete dělat, co chcete, zvát si, koho chcete. Byl to pocit důležitý, sváteční, nebyl jsem jako většina herců jen odsouzen k tomu, kdo si ho vybere, kdo si ho obsadí, poněvadž i píšu i režíruju, tak pro mě to byl najednou prostor, časoprostor kýžený,“ říká Polívka.
Začínali společně s Petrem Bílkem, tehdy produkčním v brněnské televizi. „On byl takovým tělem, hardwarem, a já jsem byl software, ten, co se měl starat o představení, a pro mě to byl svátek,“ poznamenal herec.
Poslední leč, slavný bar, kde se scházejí bohémové, studenti, umělci a intelektuálové, by podle Polívky mohla pokračovat dál ve stejném působišti. „Leč, naše kancelář a takový malý sklad, je mimo ten statický problém, který se děje ve střeše. Leč zdá se, že by mohla zůstat a že bychom tam pokračovali v tom v životě bohémském,“ uzavřel.