Nikol Steblová loni na podzim řídila vůz, který na nechráněném přejezdu u Třince smetl vlak. Její dvanáctiletý bratr zemřel, jednadvacetiletá žena přežila – s vážným poraněním mozku. Díky zdravotníkům i rodině, která si ji vzala do domácí péče, dnes znovu chodí a vrací se do běžného života.
Z osudové tragédie si Nikol nic nepamatuje. Tři týdny zůstala v umělém spánku. Když ji lékaři probudili, nikdo nedovedl odhadnout, co bude dál. „První týden nereagovala, později stiskem ruky, pak jsme si všimli, že otevírá jedno oko…,“ popisuje vzrůstající naději Nikolin otec David Stebel.
On i jeho manželka pracují ve zdravotnictví. Nikol si zhruba po měsíci odvezli z nemocnice domů. Domácí péče přinesla výrazné pokroky. „Hned první den začala mluvit, to bylo perfektní,“ říká David Stebel.
S dcerou zůstala doma matka. Oporou je jí neustále, Nikol vozí na stále pokračující rehabilitace. Zraněná dívka se musela znovu učit chodit a osvojovala si i další dovednosti, o které ji vážné poranění mozku připravilo. Například paměť a postřeh trénuje při stolních hrách.
Otázku „Proč zrovna my?“ si zakázali
„Tento příběh lidi neskutečně spojil. Dostávali jsme velkou podporu, tolik zpráv. Ne vždycky na to sice byla nálada, ale vždycky nás to povzbudilo,“ říká David Stebel. A podporu se snaží předávat dalším lidem, kteří prožívají podobnou nebo i jinak náročnou situaci. I proto svůj příběh sdílejí.
Rodině v těžkých chvílích pomáhala víra a také rozhodnutí nepřemýšlet nad tím, co se mohlo v osudný den stát jinak. Zakázali si i otázku „Proč zrovna my?“.
I Nikol více než na minulost myslí na budoucnost. Uvažuje o případném návratu na zdravotnickou školu. „Chtěla bych zjistit, zda se dokážu učit, zda v hlavě něco udržím. Chtěla bych začít běhat, protože to ještě nedokážu, a chci chodit tak, aby nebylo poznat, že mi něco bylo,“ podělila se o další plány, které ji motivují.
