Horní Moštěnice - V noci z 18. na 19. června si lidé v Přerově připomínají hromadnou vraždu u Horní Moštěnice. O život tu před 68 lety přišlo 265 lidí, kteří se na konci války vraceli domů. Masakr začal na přerovském nádraží, kde se potkal vlak s vojáky jedoucími z přehlídky v Praze s transportem karpatských Němců, kteří se vraceli z evakuace v Čechách. Vojáci tyto lidi podezírali z provinění během Slovenského národního povstání, a přestože část z nich prokazatelně nebyla německé národnosti a povstání se účastnili na slovenské straně, byli nakonec eskortováni na návrší Švédské šance, kde byli postříleni.
Divoký odsun německých obyvatel z Československa těsně po druhé světové válce se dotkl i obce Horní Moštěnice u Přerova. Masakr u Horní Moštěnice proběhl na návrší Švédské šance v noci z 18. na 19. června 1945. V roce 1947 bylo na tomto místě exhumováno 265 mrtvol, z toho 120 žen, 74 dětí a zbytek byli muži, většinou starci. Oběťmi masakru se stali obyvatelé slovenských obcí Dobšinej, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom, hlavně karpatští Němci a Maďaři, bylo však mezi nimi i několik Slováků.
Nina Palkovičová, dcera zavražděných Pavly a Bély Kováčových (z dokumentu Masakr na Švédských šancích):
„Přišli jsme z Ruska, protože otec tam byl jako zajatec. Poznal se tam s mámou a vzali se. Byly mi tři roky, když jsme přišli do Dobšiné. U nás se mluvilo slovensky a maďarsky, máma uměla i německy. S babičkou se mluvilo německy, protože v Dobšiné se většinou mluvilo německy a maďarsky. Chodila jsem ale do slovenské školy.“
Příběh událostí u Horní Moštěnice začal na přerovském nádraží, kam nejdříve dorazil vojenský vlak se 17. plukem, což byl slovenský pluk, po něm pak vlak transportující karpatské Němce zpět na Slovensko, odkud byli během války evakuováni. 17. pluku veleli nadporučík Karol Pazúr a četař pluku Bedřich Smetana.
Karol Pazúr šel nejdříve na národní výbor, kde si vyžádal nějaké zajištěné Němce, tamní velitel mu ale nedal svolení k tomu, aby si nějaké vybral k potrestání. Až když Pazúr zjistil, že se náhodou setkal s vlakem se stovkami karpatských Němců, vyžádal si je skoro všechny. Pak je se svými vojáky vyslýchal a odvedl na Švédské šance nedaleko od Přerova, kde je v noci nechal postřílet.
Úryvek z dokumentu Masakr na Švédských šancích:
Karpatští Němci byli nejprve posláni po cestě do Moštěnice, z Moštěnice se znovu vraceli ke kříži u cesty. Tady měli stanoviště, kde po jednotlivých skupinách přicházeli na místo, kde byl hromadný hrob. Zde byli stříleni do týla po deseti, patnácti lidech. V přestávce mezi popravami hlavní exekutoři této popravy vždy chodili a dívali se, jestli jsou všichni zastřeleni. Pokud se někdo ještě hýbal, střelili ho do srdce a do hlavy…
Případ zavraždění Němců u Horní Moštěnice byl vyšetřován v roce 1947. Zajímavý je tím, že hlavní organizátor nadporučík Pazúr nakonec skončil před soudem. Byl odsouzen, nicméně na začátku 50. let mu byl trest nejdříve zkrácen a v roce 1951 nebo 1952 byl amnestován. Později dokonce působil jako funkcionář Slovenského zväzu protifašistických bojovníkov. Bedřich Smetana byl také odsouzen, ale za jiné činy - také vraždy -, které spáchal později na Slovensku. Pak byl ale osvobozen Nejvyšším vojenským soudem v Praze a uprchl do Palestiny.
- Z výpovědi Arnošta Kubíka: "Okolo jedné hodiny v noci dal Pazúr vojákům rozkaz, aby byla přivedena první skupina asi pětadvaceti mužů. Dostali rozkaz, aby se svlékli do spodního prádla a šaty kladli na hromadu. Pak byli postaveni k šachtě vedle sebe, za ně se postavili vojáci se samopaly ve vzdálenosti jednoho metru. Všichni pak byli zezadu ranami do týla zastřeleni."
- Z výpovědi svědka Františka Vaculíka: "Ženy před popravou křičely. Viděl jsem také, že byla zastřelena matka, která měla s sebou asi šestileté dítě. Když matka spadla do jámy, žádalo toto dítě, aby bylo rovněž zastřeleno."
Během odsunu německého obyvatelstva z Československa byl na základě nejasných politických direktiv a prohlášení odsunut z našeho území téměř milion Němců. Mnoho z nich však padlo za oběť různým masakrům a krveprolitím, které organizovali českoslovenští velitelé a páchalo československé obyvatelstvo. V drtivé většině všech případů nebyli hlavní aktéři potrestáni, protože zákon z roku 1946 krvavé činy spáchané od konce války do 28. října 1945 označil za právní a spravedlivé.
