Střední Evropa by měla spolupracovat ještě více než nyní, s takovým vzkazem přijel do Brna Karel Habsbursko-Lotrinský. Podle posledního nástupce rakousko-uherského mocnářství jde o kulturně a historicky spojený prostor. Spolupracující menší státy můžou navíc podle něj vytvořit adekvátní protiváhu Německa nebo Francie v Evropské unii. Vnuk posledního císaře Karla I. zdůraznil, že pro to, abychom mohli chápat současnost a dívat se do budoucnosti, je nutné pochopit především minulost.
Nemám strach, že se Evropa rozpadne, říká následník rakousko-uherského trůnu
Rozhovor s Karlem Habsbursko-Lotrinským (zdroj: ČT24)
Co znamená pro vás a vaši rodinu říjen 1918?
Samozřejmě že říjen 1918 znamenal pro moji rodinu velký zlom. To rozhodně ano. Když je někdo tak dlouhou dobu ve funkci panovníka – a válka všechno změní, změnila celý evropský kontinent, rodina odešla v podstatě do exilu, rozptýlila se po celém světě – to je samozřejmě poměrně zásadní předěl.
Jak to tedy bude vaše rodina předávat dál? Váš dědeček, poslední císař Karel I., se pokusil v monarchii prosadit mírová ustanovení. Jak dlouho doufal, že rakousko-uherská monarchie v problémech obstojí? A kdy si uvědomil, že se to nepodaří?
On byl člověkem, který i mimo svou hlubokou víru věřil, že jakkoliv špatná je situace, člověk se vždy musí snažit dostat z ní to nejlepší. A na základě toho se musí nahlížet i na nejrůznější mírové snahy, které od něj vycházely. Přišel k moci v situaci, kdy se – po smrti císaře Františka Josefa – už válka v podstatě nedala zachránit.
Dokážete si představit, že by Rakousko-Uhersko v dnešní době fungovalo? Jak by to mohlo podle vašeho názoru ovlivnit další vývoj v 21. století?
Myslím si, že kolo dějin se prostě nedá otočit zpět. Domnívám se, že nemůžeme navázat tam, kde určitý dějinný úsek v roce 1918 skončil. Spíš musíme přemýšlet nad tím, co udělat s dnešní situací, ve sjednocené Evropě, pro náš kontinent.
A tady už se nabízí jistý prostor, kde jsou myslím vzpomínky důležité, a to je celý prostor střední Evropy. Střední Evropa není společenství států, ale spíše společenství regionů, které mají společnou historii, které prošly společným kulturním vývojem, které mají proto i dnes společné zájmy.
Narodil se v roce 1961 jako šesté dítě a první syn Otty Habsburského. V současnosti je hlavou habsbursko-lotrinského rodu. Stal se členem rakouských lidovců, na konci 90. let byl poslancem Evropského parlamentu. Angažuje se v Panevropském hnutí, jehož cílem je ještě užší spolupráce zemí Evropy.
Jsou aktuální tendence v EU správné? I s ohledem na to, že Rakousko-Uhersko vlastně zaplatilo za rozdíly a za individuální zájmy jednotlivých zemí? Je podle vašeho názoru možné udržet pospolu tak rozdílné země a mentality?
Jsem eurooptimista. Jsem někdo, kdo vždy věřil, že Evropa funguje. A to ne proto, že jsme tak rozdílní, ale proto, že máme společnou historii a společné hodnoty. My v Evropě, všechny státy, jsme utvářeni křesťanskou představou o světě.
Proto taky máme v evropské politice sociální komponenty, proto hraje odpovídající roli rodina, proto je to taky viditelné v architektuře všech oblastí, jak se naše představa o světě v čase vyvíjela a jak má pro nás i v dnešní společnosti svůj odpovídající význam. Proto nemám vůbec strach, že se teď Evropa rozpadne s těmi těžkostmi, jaké teď má.
Samozřejmě může vždy dojít k situacím, kdy se jedna země odloučí, jako například teď snahy Velké Británie v rámci brexitu, ale nemyslím si, že to něco změní na roli Evropy v rámci její historické spolupráce. Evropa dnes ve světě zastupuje jisté základní principy. Svobodně demokratické zřízení, sociální aspekty v hospodářství, to je něco, co Evropa poměrně zřetelně reprezentuje. A to bude v budoucnosti stále důležitější, jak se ostatní systémy stávají radikálnějšími, tak bude stále důležitější tyto základní principy prosazovat. A v tom musí Evropa držet pospolu a také bude držet pospolu.
Původně šlo o společný hospodářský prostor. Teď ale stále více a více jde o společné ideové hodnoty. Není to podle vašeho názoru nebezpečné? Neztrácejí podle vašeho názoru státy příliš na své vlastní suverenitě?
V Evropské unii existuje základní princip, který je ukotven v Maastrichtské smlouvě, a to je základní princip subsidiarity. A když je subsidiarita správně užita, pak státy příliš neztratí na své státní suverenitě, a zároveň spíše na jiných úrovních trochu suverenity získají. To tak samozřejmě také musí být, aby byla skutečně zajištěna správná spolupráce mezi různými státy a regiony.
Myslím si, že musíme najít řešení, které se hodí na všech úrovních Evropy, to znamená takzvaný princip „bottom up“, tedy že rozhodnutí přichází zdola nahoru, a ne princip „top down“, kde se to děje odshora dolů. A dnes je hodně takových stížností, jako že Brusel všechno diktuje, a je tak snadné všechno shodit na Evropu, protože se tam nikdo nebrání. Když ale politiku sledujeme realisticky, pak vidíme, že se problémy většinou nenachází na úrovni Evropy, ale na úrovni národní.
Jak vnímáte fenomén, že čím více moci Brusel získává, tím více volbám dominují nacionalistické politické strany?
Nevidím zde žádnou skutečnou souvislost. Vidím ji ale v tom, že si mnoho států nárokuje věci, které by měly být řešeny na evropské úrovni, a když si je nárokují, a pak je neumí vyřešit, tak svalují vinu na Brusel. To je velmi nespravedlivý princip.
Typickým příkladem je otázka migrace. To je problém, který nás v budoucnu ovlivní ještě mnohem silněji, konflikt na Středním východě, problematika Afriky neskončila, tím se budeme ještě mnoho let velmi intenzivně zabývat, a to je problém, který se nemůže vyřešit na národní úrovni.
Je to typicky problém, ke kterému potřebujeme evropskou spolupráci. Je to problém, na který běžné politické strany skutečně příliš necílí, a proto pak zbývá spousta paliva a munice pro okrajové strany, které jsou také o mnoho radikálnější a které se k tomu tématu staví velmi radikálně. Ale myslím si, že v okamžiku, kdy si uvědomíme, že s tímto tématem musíme naložit evropsky, a kdy se k němu realisticky postaví i centrální politické mocnosti, pak to ty okrajové radikální skupiny zase znova oslabí.