Praha – Akční plán bezdomovectví, který schválila pražská městská rada, stále vzbuzuje kritiku. Sporné je především zřízení tábora, který nabídne ubytování nejméně přizpůsobivější části bezdomovecké komunity. Ačkoli oponenti plánu radního Jiřího Janečka již nehovoří o koncentračních táborech, nelíbí se jim řada okolností.
Kritici, kterých je nejvíce mezi představiteli neziskových organizací pomáhajících bezdomovcům, nejčastěji považují za problematické umístění tábora. Měl by stát na periferii u malešické spalovny, kdyby se to nepodařilo, připadá v úvahu například prostor u ďáblické skládky.
Pro bezdomovce, kteří pobývají především v centrálních částech města – na Starém a Novém Městě nebo v Holešovicích – je to ale daleko. „V centru města je šance na přežití. Někteří bezdomovci si tam vydělávají, potřebují si nakoupit,“ upozornil ředitel centra Naděje Ilja Hradecký. V západních zemích, jejichž města se také potýkají s bezdomovci, bývají podle Hradeckého podobné útulky právě v centrech měst. Na pražskou periferii do tábora se bude vydávat jenom zhruba desetina lidí, kteří by využili služeb útulku v centru.
Problém vidí oponenti akčního plánu i v samotné představě velkého tábora, kam zavítá zhruba 300 lidí. Většina z nich přitom bude opilá, protože se radní Janeček chce zaměřit především na bezdomovce, které neziskové a příspěvkové organizace do svých útulků nepustí. „Vhodné by bylo zřízení malých středisek ve více částech, aby nebylo zatíženo jedno území,“ podotkl Hradecký.
Ilja Hradecký zároveň upozornil, že organizace pracující s bezdomovci neodmítají zájemce především kvůli jejich stavu – například opilosti – ale především kvůli omezené kapacitě. „Fakt je, že jsou naplněné kapacity. Je nepoměr tří tisíc lidí a 700 lůžek,“ uvedl. Pro opilce by podle něj spíše mělo město zřídit specializované pracoviště. „Chybí tady něco jako azylový dům se zvláštním režimem pro lidi, kteří jsou závislí na drogách nebo na alkoholu,“ řekl Hradecký.
Prevence a vídeňská síť sociálních bytů
Pavla Vopeláková, tajemnice národního velitele Armády spásy, také není s plánem odsunu bezdomovců příliš spokojená. Nemůže to fungovat a akorát nás to bude stát peníze, říká. Ani v jiných městech, kde se to zkoušelo, se tento systém příliš neuplatnil. Na začátku devadesátých let už Praha uvažovala obdobně, tehdy byla inspirována Paříží. Ve francouzské metropoli totiž odvážely z centra vlaky jednou týdně bezdomovce. Střed města však je a bude jediné přirozené prostředí pro lidi bez domova. Dopřává jim anonymitu, výhodný dopravní uzel a lepší možnost obživy. Systém se v Paříži neuplatnil a nakonec se nezrealizoval ani u nás.
Sama by se raději inspirovala jiným evropským velkoměstem – Vídní. V rakouské metropoli funguje systém sociálních bytů ve vlastnictví města. Pokud má člověk problémy s placením dražšího bytu, může se pomocí systému spolupracujících institucí přestěhovat do bytu menšího. Rakouská praxe se osvědčila a ve Vídni v současnosti neexistuje snad už žádný azylový dům. Sociální pracovníci rozdělují byty podle míry „sociální slabosti“. V podstatě se zde pracuje s lidmi, kteří bezdomovci nejsou, ale nemají k tomu daleko. Prevence je tedy zřejmě nejúčinnější metoda v řešení problému bezdomovectví. Oproti Vídni však magistrát našeho hlavního města nedisponuje téměř žádnými bytovými jednotkami, které by mohl nabídnout.
