Zvolením stávajícího prezidenta Miloše Zemana zažilo Česko v roce 2013 zcela neobvyklou situaci. Vzhledem k tomu, že do inaugurace bylo od zvolení ještě necelých šest týdnů, měli jsme po tu dobu „dva prezidenty“.
Střídání: Končící Václav Klaus by v Americe dostal přezdívku „zchromlá kachna“
Samozřejmě je to míněno v nadsázce, není to situace analogická s tím, co jsme už několikrát zažili u dvou premiérů, kdy opravdu nemusí být jasné, zda je tím skutečným premiérem dosluhující předseda vlády v demisi, nebo ten nově jmenovaný, který ale zatím nemá žádné ministry. Dokládá to nedávná situace Bohuslav Sobotka versus Andrej Babiš.
V tomto případě samozřejmě stávající hlava státu – Václav Klaus – vykonávala svůj úřad se všemi pravomocemi až do konce mandátu, kdy nástupce složil slib a stal se řádným prezidentem. Přesto ale – zvolený prezident na sebe nepochybně strhával po tu dobu mezi volbou a slibem větší pozornost než ten dosluhující. Byl konfrontován s kroky odcházejícího prezidenta, dotazován, co by dělal právě v té či oné otázce, kdyby už byl na Hradě…
Například Spojené státy tuto situaci velmi dobře znají. Mají pro ni i nehezké (leč užívané) označení „zchromlá kachna“ (lame duck). Tou kachnou je míněn končící prezident a jeho období od listopadových voleb do lednové inaugurace jeho nástupce.
Zvláště pikantní to v USA je, pokud nový šéf Bílého domu porazil ve volbách toho stávajícího, který měl za sebou pouze jeden mandát a ucházel se o druhý. Naposledy se to stalo v roce 1992, kdy Bill Clinton zvítězil nad Georgem Bushem starším a připravil ho o další čtyři roky v Oválné pracovně.
Překrývání funkcí? Češi zažívali spíš prodlevy
U nás situace, kdy je znám nástupce stávajícího prezidenta (a není to on sám) ještě nikdy v dějinách nenastala. Naopak existovaly prodlevy mezi koncem a začátkem úřadování dvou hlav státu. Mezi rezignací Tomáše G. Masaryka a zvolením Edvarda Beneše (1935) uběhly čtyři dny, od jeho demise do nástupu Emila Háchy (1938) uplynuly necelé dva měsíce. Mezi demisí Beneše a zvolením Klementa Gottwalda v roce 1948 byl jeden týden, osm dní dělilo rezignaci Antonína Novotného od zvolení Ludvíka Svobody (1968), devatenáct dnů bylo Československo bez prezidenta v roce 1989 – mezi odchodem Gustáva Husáka a volbou Václava Havla.
Vůbec nejdelší období bez hlavy státu jsme zažili od července 1992 do konce ledna 1993 – Václav Havel abdikoval na úřad československého prezidenta a Federální shromáždění nebylo schopno vybrat novou hlavu státu. Dílem kvůli atmosféře, která už jasně tendovala k rozdělení státu, dílem kvůli obtížně volitelným jménům, která se o post ucházela.
Havel se tak stal opětovně prezidentem až nového státu – samostatného Česka. A i mezi koncem jeho mandátu a nástupem Václava Klause v roce 2003 uběhl víc než měsíc. Parlament tehdy nedokázal prezidenta dlouho vybrat a ke Klausovu zvolení tak bylo třeba absolvovat troje volby.
