Ruská opozice zaznamenala nečekaný uspěch v moskevských komunálních volbách. Z 1500 mandátů jich opoziční síly získaly přes 260. Vládní strana Jednotné Rusko, která je v celostátním měřítku jasným vítězem, nemá v některých moskevských obvodech ani jediný mandát. Podle Jana Šíra z Institutu mezinárodních studií FSV UK ovšem výsledky souvisejí s tím, že komunální volby vládnoucí režim příliš nezajímaly a stejně tak ani občany. V Událostech, komentářích s ním o tématu mluvil Lukáš Dolanský.
Dá se to přeložit, jako že se v ruské společnosti něco děje, nebo je to jenom potvrzení, že Moskva není zbytkem Ruska?
Já bych ty výsledky nepřeceňoval. Myslím si, že to je do velké míry bouře ve sklenici vody. Vysvětlím, proč si to myslím. Paralelně s komunálními volbami probíhaly v řadě regionů i volby do zákonodárných zastupitelstev nebo sněmů. V šestnácti oblastech probíhaly paralelně s tím gubernátorské volby, a to je to, kam se upírala hlavní pozornost Kremlu.
Dovoluji si tvrdit, že komunální volby do velké míry ty hlavní polit-technology vládnoucího režimu nezajímaly. Vedlejším efektem toho je, že opozice skutečně dosáhla v ruských podmínkách historického úspěchu. Nicméně jedná se o úspěch v komunálních volbách v několika obvodech hlavního města a i v Moskvě Jednotné Rusko získalo přes 75 procent všech mandátů. To, myslím, velmi vypovídá o rozložení sil, které má vyplývat z voleb tak, jak jsou pořádány.
Takže výsledek je v zásadě dán jenom tím, že to v tuto chvíli Kreml nezajímalo, a umožnili to tím, že se na to nesoustředili?
Já se domnívám, že to je přesně tak. Ty volby, jak už jsem řekl, probíhaly na více úrovních a nejvíce Kreml samozřejmě zajímaly volby gubernátora v konkrétních oblastech nebo republikách, federálních subjektech, kde se tyto volby konaly. Důvod je ten, že ty volby představovaly do velké míry generálku na březnové volby prezidenta.
To znamená, že zaprvé z pohledu vládnoucího režimu mohly být brány jako určitý test nálad v jednotlivých oblastech, kde se hlasovalo, a za druhé tam samozřejmě došlo k testování některých volebních technologií, aby nedošlo k překvapení během březnových voleb hlavy státu, které Rusko čekají.
Přesto, mediálně je to vděčné. Úspěch je, výsledek prostě takový je. Může to být povzbuzení pro opozici a třeba i pro případné voliče?
Tady bych byl opatrný, protože účast byla minimální. V Moskvě podle výsledků přesáhla zatím, co víme, nějakých 14 procent, což podle mého názoru svědčí o mimořádně vysokém nezájmu občanů o volby.
Vysvětluji si to tím, že zaprvé vidí, že ty volby nic neznamenají, nepřipisují jim význam, nevidí důvod, proč by se jich měli účastnit, a do velké míry si myslím, že tato nálada mohla být i podporována polytechnology Kremlu. A to v tom smyslu, že čím je menší účast, tak tím větší prostor je pro některé technologie spojené s administrativními zdroji. To jsou technologie, které vždycky hrají na vládního kandidáta nebo na vládnoucí stranu.
To znamená, když je málo lidí, větší šanci má vládní kandidát?
V případě, že máte míň lidí, tak můžete více využívat třeba institutu mrtvých duší, to znamená nepořádků ve voličských seznamech, že se dá volit vícekrát. Ať se děje cokoli, tak je tu samozřejmě vždy nějakých 10 procent díky tomu, že zaměstnanci ve státních podnicích dostanou do velké míry příkazem přijít a hlasovat za konkrétního kandidáta. A dají se mobilizovat i důchodci, vojáci a další segmenty, které jsou závislé na dobré vůli vládnoucích.
Tak mi vysvětlete, proč si v Gagarinovu, což je určitý symbolický okrsek, technologové moci nedali záležet, aby to nedopadlo tak, jak to dopadlo?
Já už jsem to řekl. Myslím si, že do velké míry to je marginální záležitost, která nic nerozhoduje, nic neřeší.
Ani ta symbolika?
Já si myslím, že ta symbolika je jedna věc, ale zůstat u moci je věc druhá a když si to postavíte na váhy, tak zájem zůstat u moci určitě převáží to, co si o vás někdo může myslet v případě, že se nacházíte v nějaké vládnoucí pozici.
Určitě je ale férové přiznat, že Dmitrij Gudkov byl velice efektivní co se týče vytvoření sjednocené demokratické platformy. V rámci toho umožnil kandidovat jak řadě nezávislých, tak i zástupcům stran, které jsou považovány za takzvanou nesystémovou opozici, ať to je Parnas nebo v některých případech i Jabloko, a to mohlo přinést za podmínek nízké volební účasti i nezájmu Kremlu a tak dále, mimořádný výsledek.
Je to trend, nebo je to náhodná věc, která už se nebude opakovat? Jinými slovy, jak je tedy na tom opozice?
Opozice je na tom samozřejmě špatně, ale to je něco, co je těžko možné klást za vinu opozici samotné, protože ty podmínky, ve kterých fungují, skutečně nejsou příznivé pro to, aby se mohla nějakým způsobem projevit. Víme o tom, že vrchol nějaké opoziční aktivity připadal na léta 2011, 2012, kdy se mimochodem rozbuškou k této aktivitě stalo zfalšování voleb, nejdřív parlamentních a pak prezidentských, které znova vynesly do čela státu Vladimira Putina.
Nicméně od té doby vládnoucí režim sáhl k řadě opatření, kdy byly zákonnými akty efektivně neutralizovány některé body, co se týče ústavních svobod (…) a tak dále. Došlo tedy k výraznému zmírnění mezinárodního kontextu, ve kterém Rusko funguje, což umožnilo posílit režimu narativ obklíčené velmoci spojené s nějakým vnějším ohrožením, což do velké míry funguje jako jednotící faktor.
Zajímalo by mě, jestli je nálada ve veřejnosti stále formovaná touhle rétorikou a tím, co jsme zažívali poměrně nedávno, nebo jestli se i v rámci ekonomiky nálady proměnily?
Nálady se samozřejmě mění a to je právě problém, který je spojován se stávající strategií Vladimira Putina a jeho režimu. Ten akcent na patriotickou mobilizaci spojenou s válečnými kampaněmi, že to prostě nesmí utichnout, to už může jenom gradovat.
Momentálně to na ukrajinské frontě vypadá malinko stabilněji. Rusko se nicméně angažuje vojensky v Sýrii, pokračuje drastická degradace třeba rusko-amerických vztahů, což samozřejmě může být využito v rámci mobilizace populace a hlavně odvedení pozornosti od reálných problémů, kterým běžní Rusové mohou doma čelit.
