Politický analytik Lukáš Jelínek z Masarykovy demokratické akademie, který má blízko k ČSSD, komentoval ve čtvrtečním Studiu 6 kauzu neocenění pamětníka holocaustu Jiřího Bradyho. Navrhl řešení: Omezit vliv prezidentských antipatií či sympatií tím, že o vyznamenáních bude rozhodovat skupina ústavních činitelů.
Politolog: Ať o státních medailích rozhoduje výbor. Ne jen prezident
Politolog: Ať o státních medailích rozhoduje výbor, ne prezident (zdroj: ČT24)
Co si o kauze nevyznamenání Jiřího Bradyho myslíte? Je vůbec možné se dobrat nějaké pravdy?
Pravda se nachází velmi těžko, protože pravomoc udělit nebo propůjčit státní vyznamenání má skutečně na definitivním konci prezident. To je možná problém, nad kterým by se mohli ústavní činitelé v budoucnu zamyslet. Myslím, že samotný proces udílení státních vyznamenání a připomínání státních svátků v České republice má určitá vadná místa. Stále častěji se právě v dobách státních svátků utápíme v zástupných, žabomyších sporech, místo toho, abychom si připomínali českou státnost jako takovou.
To znamená, že by pravomoc prezidenta nebyla tak definitivní?
V současnosti to funguje tak, že adepty navrhuje Poslanecká sněmovna, Senát, vláda, někoho může takříkajíc přihodit i prezident, ale to definitivní slovo má hlava státu. To znamená, že když se prezident rozhodne na poslední chvíli někomu vyznamenání neudělit, tak mu v tom nikdo nezabrání. Jediné, co probíhá, je kontrasignace ze strany předsedy vlády, ke které ale dochází krátce, vlastně těsně před samotným aktem. Proto se setkáváme s tím, že se navrženým volá několik dnů či týdnů před vyznamenáním, a říká se jim „není nic jisté“. Možná kdyby se do budoucna ustálil zvyk, ale muselo by to být pochopitelně změnou zákona, že o udělení státního vyznamenání rozhoduje výbor složený z nejvyšších ústavních činitelů, po čemž by už nikdo nemohl couvnout, tak by to situaci do značné míry řešilo. Vidíme na příkladu současného prezidenta, že do oceňování vkládá jistou malichernost nebo zlomyslnost, nebo si možná troufnu použít slovo mstivost.
Může stávající situace ovlivnit samotnou podstatu a prestiž těchto vyznamenání?
Myslím si, že ne, vyznamenání mají přece jen svoji váhu historickou, ať už Řád bílého lva už od roku 1922, nebo Řád Tomáše Garrigua Masaryka od roku 1990. Stejně tak si nemyslím, že by to mělo zpochybnit samotný státní svátek 28. října, koneckonců Pražský hrad není jediným místem, kde se dá státní svátek slavit. Skoro v každém druhém městě máme sochu TGM, v každém druhém máme pomníček těm, kteří bojovali za svobodu Československa v první a druhé světové válce, a možná to jsou důstojnější a pietnější místa k uctění než třeba Valdštejnský sál Pražského hradu.
Jsou si z hlediska hierarchie všechna státní vyznamenání rovna, ať už byla udělena v jakémkoliv režimu?
De facto ano, respektive neporovnává se, kdo v jakém režimu vyznamenání dostal. Ono to závisí na našem přístupu k těm režimům a také k samotným vyznamenáním, protože Řád bílého lva má vyšší hodnotu než Řád Tomáše Garrigua Masaryka, a o stupeň níž jsou ony medaile Za hrdinství a Za zásluhy. Ale myslím, že drtivá většina těch, kterým bylo uděleno státní vyznamenání po roce 1990, jsou lidé, kteří si to zaslouží. Zároveň se však stává, že jednotlivé hlavy státu si do seznamu přidávají osoby, které mnohem více konvenují jejich nátuře, nebo prošly jejich životem. Zatímco v případě Václava Havla to byli často lidé z velmi důstojných prostředí, disentu nebo kultury, tak v případě Václava Klause se tam začaly objevovat nejrůznější hvězdičky a celebrity. V případě Miloše Zemana jsme už postoupili k vyznamenání typu Františka Ringo Čecha, nebo Františka Čuby. Ale těžko se tomu dá zabránit, protože často se stává i v zahraničí, že prezidenti mají tendenci se odvděčovat lidem, kteří jim pomohli ve volebních kampaních, nebo se je pokusili nějak uvést do společenských, nebo uměleckých salónů.
Myslíte, že by to bylo složité ten proces nastolit tak, aby to nebyla jen pravomoc prezidenta?
Zatím jsem neslyšel žádnou úvahu od českých politiků, že by k tomu byli ochotni přistoupit. Možná až trochu pominou emoce tohoto státního svátku, tak do budoucna by byla taková porada ústavních špiček na místě, protože odpovědnost koneckonců leží na České republice.
Jak pohlížíte na náhradní ocenění pro pana Bradyho? To je denně alespoň jedno, možná dvě ocenění, což samozřejmě osmaosmdesátiletému pánovi každý přeje, nicméně není to zas druhý extrém?
Přiznejme si, že většina lidí by bez této kauzy pana Bradyho ani neznala. Ačkoliv je to velmi statečný muž, který se snažil bojovat proti opakování minulosti, připomínal holocaust po celém světě, tak v českém kontextu moc známý nebyl. Přesto si nemyslím, že by se dala ta další ocenění, která mu připadnou, nazývat nějakými trucpodniky. Pokud přichází od reprezentantů českého státu, tak se jedná o určité odškodnění, protože v panu Bradym byl vyvolán předpoklad, nebo očekávání, že dostane vyznamenání od prezidenta republiky, a nakonec se stal součástí nepříjemné aféry. To, že se začínají udílet ocenění měst a univerzit, je otázka spontánní vůle. Ukazuje se, že zástupci těchto institucí, nebo tohoto prostředí, mají mnohem blíže k pamětníkům a výrazným historickým osobnostem, jako je pan Brady, než třeba právě k těm celebritám, které budou na Pražském hradě mezi jinými vzácnými hosty vyznamenány.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský se oslav 28. října a předávání vyznamenání na Pražském hradě zúčastní. Uvedl k tomu, že „jde o výraz úcty k svátku“, přičemž v prohlášení kritizuje postup Hradu v kauze Jiřího Bradyho. Dá se tento postoj označit jako nejzralejší – zkritizuje, ale na Hrad půjde? Nebo byste ho označil nějak jinak?
To slovo nejzralejší mě sice nenapadlo, ale myslím, že bych s ním souhlasil, protože to skutečně byla státnická reakce. Pavel Rychetský říká „nenechme si zkazit 28. říjen tady touto kauzou“, ale přesto se prezidentská kancelář chovala v tomto případě malicherně a ne zrovna povedený je i ten důvod, který stál na počátku sporu, to znamená prohlášení čtyř ústavních činitelů k Číně a Tibetu. Z tohoto hlediska Pavel Rychetský jako předseda Ústavního soudu, další významné instituce České republiky, řekl to, co mělo zaznít, když už ne od prezidenta, tak od šéfů parlamentních komor nebo od předsedy vlády. A můžeme si jenom postesknout, že Pavel Rychetský několikrát v minulosti svoji vlastní prezidentskou kandidaturu odmítl.