S velkou opatrností by se mi chtělo říci, že ano. Všechny praktické kroky, které vyplynou z rámcové dohody, k níž vedoucí politici eurozóny ve středu 26. října dospěli, se však musí teprve podniknout. Za prvé několikanásobně navýšit úvěrovou kapacitu záchranného fondu ESFS. Za druhé zvýšit vlastní kapitál bank na nově stanovenou úroveň přes 9 % celkového kapitálu a za třetí umazat Řecku mnohem větší část jeho dluhu, než jak se až dosud stalo.
Navýšení objemu eurovalu, jak se záchrannému fondu říká, by mělo dosahovat až čtyřnásobku jeho současného objemu, tj. asi bilionu eur (jinými slovy deset na dvanáctou eur). Je to zapotřebí nejen kvůli Řecku, potíže s veřejným dluhem signalizují i Itálie, Portugalsko a Španělsko. Sehnat takovou částku nebude snadné, prezident Sarkozy bude vyjednávat s čínskou vládou. Ta by mohla být ochotná, nemá totiž zájem na slabé a koupěneschopné Evropě. Navýšení eurovalu by se měl účastnit i Mezinárodní měnový fond. Aktivní bude muset zůstat i Evropská centrální banka. Ta bude muset zapomenout na učebnice makroekonomie zakazující centrálním bankám financovat vládní dluhy.
- Summit Evropské unie autor: Geert Vanden Wijngaert, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2981/298071.jpg
- Vlajky tahounů EU - Německa a Francie autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2802/280161.jpg
- Jednání o krizi v eurozóně autor: Virginia Mayo, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2970/296953.jpg
- Evangelos Venizelos a Jean Claude-Trichet autor: Virginia Mayo, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2970/296917.jpg
Vyšší laťka pro kapitálovou přiměřenost bank je nesporně chvályhodným krokem, i když dobré a opatrné banky, mezi nimi i ty české, na takový podnět nečekaly a udělaly to samy už dávno. Zlozvykem učitele je vysvětlovat kdeco, i to, co každý jistě ví. Ale přesto: banky půjčují kromě peněz z vlastního kapitálu hlavně peníze, které nejsou její, které si samy vypůjčily. Je tedy dobře, když se jim předepíše, že podíl vlastního kapitálu musí zvýšit. Tím spíše, že špatně nakoupily hromady bezcenných státních dluhopisů.
Řecko musí projít řízeným bankrotem, což znamená, že jeho věřitelé, jimiž jsou banky a soukromí věřitelé, se musí s polovinou svých pohledávek dobrovolně rozloučit. Přesvědčit o tom banky bude obtížné, ale bez umazání podstatné části dluhu nemá Řecko naději na obnovu svého růstu a návrat do normálu. I tak bude řecký dluh ještě v roce 2020 dosahovat výše 100 % HDP. Připomínám, že tzv. maastrichtská kritéria pro vstup do eurozóny povolují dluh jen ve výši maximálně 60 procent HDP.
Zdrženlivý optimismus vyvěrá z obdivuhodně pevné vůle vedoucích politiků eurozóny nedopustit její rozpad. Titul „Železná lady“ si v 80. letech vysloužila Margaret Thatcherová, jí však stačilo být železná pouze na domácím britském písku. Dnes by tento titul seděl Angele Merkelové. Vůbec ne proto, že by měla chuť také bojovat s odboráři a vítězit nad kraválisty, kteří po Evropě protestují proti šetření. Merkelová drží pevně prapor Evropské unie. Nechce ho pustit. A k tomu musí být hodně železná. Vidí daleko za horizont dnešních dluhových patálií. Ve středu v Bruselu prohlásila: „Pokud padne euro, padne Evropa. To se nesmí stát. Máme historickou povinnost“. Takto mluví státník, pánové. Nemám a ani nemohu mít žádný důkaz pro své tvrzení, že za pevností postoje Angely Merkelové je také její zkušenost ze života v socialismu, vyrůstala a dlouho žila v Německé demokratické republice. Více než kohokoli jiného jí proto musí děsit představa rozpadu Evropské unie a návratu do zoufale šedivých starých časů. Proč ale taková představa neděsí klíčové české politiky? Proč chtějí pořádat referendum o přijetí eura v naději, že lid ukáže palcem dolů a oni budou mít před dějinami alibi jako demokraté? Je to proto, že někde v nejhlubších vrstvách mysli mají zasuto, že by vlastně až tak zle nebylo, vždycky jsme se nějak protloukli a protlučem se i bez Evropské unie.
