Když britská premiérka a šéfka konzervativců Theresa Mayová v polovině dubna ohlásila, že hodlá k 8. červnu vypsat parlamentní volby, vyvolalo to údiv. Ne šok, ne otřes, jen mírné překvapení. Komentátoři její krok zhodnotili jako alibistický pokus, jak si zajistit silnou většinu v parlamentu na začátku brexitového vyjednávání.
Volební průzkumy přisuzovaly konzervativcům bezmála dvacetiprocentní náskok před do té doby málo přesvědčivou labouristickou stranou. Několik dnů před volbami je vše jinak. Ještě nedávno vysmívaný vyjící vlk Jeremy Corbyn drtí svým charismatem a uvolněností útočnou a statickou Mayovou.
Radikálně levicový program labouristů srazil náskok konzervativců na jednotky procent. Jaký je vývoj na britské předvolební scéně? Jaká jsou hlavní témata kampaně a rozhodne o výsledku opět osobní popularita lídrů dvou hlavních stran?
Británie musela v posledních letech učinit více zásadních rozhodnutí než kterákoliv jiná evropská země. Občané byli konzervativci od září 2014 povoláni k volebním urnám celkem třikrát, pokaždé aby odvrátili hrozící „katastrofu“.
Poprvé to bylo varování, že by se Británie stala bezvýznamnou, pokud by se Skotové rozhodli opustit staletí prosperující Spojené království. Podruhé musel být ostrov zachráněn v parlamentních volbách v roce 2015 – hrozilo prý nebezpečí v podobě vlády „neschopného“ lídra labouristů Eda Milibanda. Potřetí nakráčel David Cameron před voliče loni, aby posílil svou pozici ve straně a umlčel UKIP. Hazard s trpělivostí voličů se mu však krutě vymstil. Otevřel brány brexitu.
Daň z demence v zemi potravinových bank
Jako by nestačilo, že se otázky, které Britům konzervativci za poslední roky předkládali, nevztahovaly k nejpalčivějším problémům země, ale byly spíše účelově vykonstruovány, Británie byla s brexitem vržena do ještě větší nejistoty, než jaká je v průměrných postmoderních západních státech v souvislosti s budoucností běžná.
Ačkoliv se nyní stal brexit v členských státech Evropské unie tématem číslo jedna, samotná Británie žije rok po referendu odchodem z EU jen málo. Mayová sice odstartovala kampaň ve znamení brexitového vyjednávání a poukazovala na „ojedinělou a neopakovatelnou“ schopnost její strany vyvést zemi z krize, téma však nemělo dlouhou životnost.
Výrazným obratem v kampani se před dvěma týdny stal nešťastný krok konzervativců – oznámili změny v sociální oblasti, které odporovaly povaze volebního programu. Strana přišla s plánem, aby senioři více přispívali na dlouhodobou zdravotní péči, dokonce s ohledem na hodnotu jejich nemovitostí. Návrh dostal v novinách rychle hanlivou přezdívku „daň z demence“, a to stačilo, aby se pozornost voličů vmžiku obrátila od brexitu a ekonomických témat k sociálním otázkám, které zemi dlouhodobě trápí nejvíce. Jeremy Corbyn tak dostal jedinečnou šanci vjet do ulic na bílém koni.
Díky Corbynově autentickému apelu se do popředí dostala sociální témata: vzrůstající úroveň chudoby a narůstající počet bezdomovců, hroutící se národní zdravotnický systém, neexistující vyhlídky mladých na bydlení, poplatky ve vyšším vzdělávání nebo předražená železniční doprava. Labouristé se pod jeho vedením nadechují ke změnám, které byly donedávna nemyslitelné.
Zvyšování korporátních daní, podstatné zvýšení emise státních dluhopisů nebo zestátnění železniční dopravy se ze strašáků stávají legitimními body programu, pro který jsou ochotni hlasovat prvovoliči i bývalí příznivci liberálních demokratů, Zelených nebo skotské SNP.
Symbolem sedmileté vlády konzervativců (v letech 2010 až 2015 v koalici s liberálními demokraty) se podle levice stal fenomén potravinových bank. Téměř v každé předvolební diskuzi a v každém Corbynově projevu zazní připomínka objektivně děsivé existence dvou tisíc charitami organizovaných potravinových bank pro lidi, jež si často nemohou dovolit koupit základní potraviny.
Předvolební boj se neodehrává pouze na poli sociální tematiky. Konzervativci prohrávají také třeba kvůli zcela iracionální neochotě upustit od témat, jako je například hon na lišku. Boj za legalizaci nehumánního sportu, který mají v oblibě vyšší vrstvy, se s heslem „jsme hnáni prospěchem obyčejných pracujících rodin, a ne prospěchem několika privilegovaných“ příliš nerýmuje.
Hugo Chávez na steroidech, nebo nový Clement Attlee?
Jistě, partaje se přetahují o to, kdo nabídne lepší vizi. Ale tím, co rozhodne, by mohl být stejně jako před dvěma lety souboj mezi osobnostmi stranických lídrů. Ačkoliv před dvěma lety hovořily předvolební průzkumy ve prospěch labouristů, nepřesvědčivé vystupování a jakási nešikovnost Eda Milibanda spolurozhodla o výhře konzervativců.
Nyní proti sobě stojí Theresa Mayová, která se snaží svou tvrdostí vyvolávat ducha Margaret Thatcherové, a Jeremy Corbyn, letitý outsider a rebel Labouristické strany. Mainstreamová média Corbyna v posledních dvou letech vykreslovala jako neschopného, zpátečnického a nebezpečného politika, který se není schopný důstojně zhostit role lídra opozice, natož pak ministerského předsedy. Mayová se jako bývalá nejdéle úřadující ministryně vnitra naopak těšila obecnému respektu.
A ejhle, vše je několik dnů před volbami jinak. Volební tým labouristů vsadil na kampaň vedenou na televizních obrazovkách, kde má Corbyn na rozdíl od tisku šanci působit na voliče přímo. Je uvolněný, srší vtipem a energií, v komunikaci s lidmi je bezprostřední. Poté, co během rozhovoru pro OneShow na BBC přiznal obskurní zálibu v poklopech od kanálů a věnoval moderátorce marmeládu z ovoce ze svojí vlastní londýnské zahrádky, nálepka „nebezpečný“ se stala bezvýznamnou.
Přívlastky „neschopný a zpátečnický“ se propadají do jámy zapomnění s tím, jak roste nejista Theresy Mayové. Její vystoupení jsou defenzivní, nervózní a nepřirozená. Mohutnou kritiku sklidila za neúčast na televizní debatě sedmi lídrů. Novou sílu by jí však nyní mohl dodat sobotní teroristický útok. Bezpečnostní otázky jsou tradiční doménou pravice. Existencionální strach navíc zcela logicky upozaďuje dočasně méně naléhavé každodenní problémy.
Předvídat, zda ze čtvrtečních voleb vzejde většinová konzervativní, koaliční nebo snad dokonce většinově labouristická vláda se po loňském referendu o brexitu nebo výhře Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách neodvažují ani přední britští komentátoři. Nejpravděpodobněji se na začátku tohoto týdne jeví varianta těsné většiny konzervativců.
Jisté však je, že triumfu, ve který doufala, Theresa Mayová nedosáhne. Jeremy Corbyn se nechal slyšet, že rezignaci na post předsedy strany nezvažuje ani v případě prohry. To by v situaci, kdy přesvědčil levicově orientovanou část národa o smysluplnosti jím nabízených řešení, nedávalo ani smysl. Po zveřejnění labouristického manifestu nazval pravicový Daily Telegraph Corbyna „Hugo Chávezem na steroidech“. Pokud si byl autor hyperboly vědom současné situace ve Venezuele, přirovnání nezní ani tak urážlivě jako spíš směšně.
Možná přiléhavější by v tomto případě bylo vzpomenutí labouristického premiéra Clementa Attleeho, který z bídou utrápené Británie po druhé světové válce vykřesal jednu ze sociálně nejpokrokovějších zemí na světě. Corbyn vybízí Brity, aby se na tuto cestu vrátili.
Johana Kudrnová, doktorandka na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK a publicistka. Dlouhodobě se zabývá reáliemi Velké Británie a Střední Evropy.
