Výtvarné umělkyně Naděžda Plíšková a Zorka Ságlová měly podobný osud, ale zcela odlišný přístup k životu. Jejich příběhy propojuje novinka souboru Tygr v tísni. Inscenaci Krátká návštěva potěší uvádí od začátku října v pražské Vile Štvanice.
Naděžda Plíšková a Zorka Ságlová tvořily ve stejné době, největší výsek jejich tvůrčího života zabrala normalizace. „Nemohly se nijak veřejně prezentovat a systém na ně různě útočil. Bylo to dvacetileté vězení, které určitě na jejich psychiku mělo vliv,“ je přesvědčena dramaturgyně Marie Nováková.
Ve stínu muže
Obě umělkyně byly spojeny s undergroundem a obě se prosazovaly tak trochu ve stínu známějších mužů. Zorka Ságlová byla ovlivněna bratrem, básníkem a výtvarným kritikem Ivanem Martinem Jirousem. Z umělecké branže byl i její manžel, fotograf Jan Ságl, který mimo jiné dokumentoval Zorčiny landartové performance, třeba házení míčů do rybníka Bořín.
Naděžda Plíšková se provdala za sochaře a grafika Karla Nepraše. Právě k němu se v divadelní hře často obrací. „Tvořila z manželského přetlaku, kdy byla spíš doma u plotny, ale všechno přetavovala v básně a různé objekty,“ podotýká její představitelka Alena Štréblová. Její uměleckou souputnici ztvárnila Marie Švestková.
Seno a guláš
Výtvarně-divadelní portrét ve scénografii vychází z díla těchto dvou výtvarnic. Tvůrci se inspirovali například balíky sena, které do galerie navezla Zorka Ságlová, nebo obrovskými lžícemi, jež Naděžda Plášková vystavila v roce 1970. Z jedné z nich mohli návštěvníci dokonce ochutnat gulášovou polévku.
„Guláš na jevišti nevaříme, ale smažíme bramborák, který pak zabronzujeme. Máme tu také králíka a tímto způsobem mapujeme výzkum Zorky Ságlové, který se týká mytologie králíka,“ zmiňuje další inspirace režisérka a spoluautorka hry Zuzana Burianová.
Dva přístupy, jak se vypořádat se životem
Zásadní pro hru je kontrast v chování obou hrdinek. Zatímco Zorka hledala řešení životních situací uvnitř sebe samé, Naděžda se naopak konfrontovala s okolím. Na jevišti je tak první z nich plachá a téměř nemluví, zatímco druhá pije, hodnotí a ironizuje.
„Jsou to dva naprosto odlišné přístupy, jak se s tvorbou i vnímáním svobody a nesvobody vypořádat. Ale oba jsou funkční,“ nepochybuje Petr Šmíd, jediný herec v inscenaci, k níž zároveň složil hudbu.
Krátká návštěva potěší obě výtvarnice při nejbližších reprízách 27. a 29. října.
