Ve věku 88 let v noci na pondělí zemřel choreograf, tanečník, zakladatel Pražského komorního baletu a jeden z nejznámějších českých protagonistů moderního tance Pavel Šmok. Oznámila to Johana Mücková z Pražského komorního baletu. Poslední rozloučení se bude konat v pondělí 11. dubna v obřadní síni v Ústí nad Orlicí.
Byl hercem nebo juniorským mistrem v krasobruslení, ale proslavil se především jako choreograf, tanečník a pedagog. Spoluzaložil Balet Praha, stál v čele baletního souboru v Basileji a po návratu do Československa zformoval Pražský komorní balet. Vychoval desítky vynikajících interpretů, jako profesor působil na Akademii múzických umění v Praze.
Mistr bruslí a ochotník
Pavel Šmok se narodil v roce 1927 ve slovenské Levoči. Pochází z rodiny českého stavebního inženýra a přišel na svět v době jeho pobytu na Slovensku, kde také vychodil základní školu. V roce 1939 se při vyhlášení Slovenského státu rodina přestěhovala do Prahy.
Byl divadelním ochotníkem, tancoval folklor, závodně bruslil a zářil v ledních revuích. K baletu se dostal v divadle E. F. Buriana, kde hrál. Když se hlásil na taneční oddělení pražské konzervatoře bylo mu už 22 let a měl už za sebou první ročník herectví tamtéž.
Předtím však zvládl čtyři semestry na Českém vysokém učení technickém, a ještě předtím Vyšší strojnickou průmyslovku a část gymnázia v Praze a část v Bratislavě. Po absolvování tanečního oddělení pražské konzervatoře pak působil jako sólový tanečník v pražské Armádní opeře a v Plzni.
Později se stal šéfem baletu v Ústí nad Labem a tři sezony pracoval i v Ostravě. Roku 1964 se stal spoluzakladatelem samostatného souboru Balet Praha, který měl být „experimentální laboratoří československého baletního umění“ a který jako jeden z prvních pronikl i do světa.
Kacíř klasického baletu
Po nástupu normalizace roce 1970 přijal Šmok angažmá ve švýcarské Basileji, kde stál v čele baletu po tři sezony. Po návratu do Československa těžce hledal uplatnění. Až v roce 1975 mu byla z pražského Divadla Rokoko nabídnuta spolupráce a začal se rodit Pražský komorní balet. Soubor, vyrostlý ze skromných začátků pouhých tří tanečníků bez scény, kostýmů, rekvizit a samozřejmě bez dotací, vypracoval Šmok postupem let do známých „Šmokovců“ a věnoval mu všechny své síly.
„To byla tehdy skoro sebevražda, když se skupina lidí, která se neživí ničím jiným než tancováním, rozhodla jít na volnou nohu. Naštěstí jsme měli úspěch a dostali jsme zakázku na Stravinského od švýcarské televize, takže jsme z těch honorářů mohli vždycky nějaký čas žít,“ vyprávěl později. Soubor prosazoval současné tendence v moderním tanci a postupně se stal nejznámějším českým tanečním souborem na světě.
Klasický baletní slovník Šmok obohatil o výrazový tanec. „Přidávali jsme spoustu pohybů, které pocházely z jiných oborů, taky ze sportu a akrobacie, vybírali jsme si i hudbu, která nebyla napsaná pro balet, třeba Janáčkovu Glagolskou mši,“ popisoval Šmok.
V normalizované šedi socialistických televizních estrád působily Šmokovy choreografie jako zjevení, i když mistři klasického baletu mu nemohli přijít na jméno, pro klasický balet byl totiž „kacířem“, který porušoval zavedená pravidla a nepodřizoval se zvyklostem.
Nastudoval kolem stovky baletních titulů, šedesát ve světové premiéře. K nejznámějším patří Listy důvěrné, Nedbalky, Sinfonietta, Fresky Piera della Franceska, Kreutzerova sonáta, Z mého života, Zjasněná noc, Holoubek a jiné. Spolupracoval s operou, operetou, muzikálem i činohrou. Jeho nejčastěji uváděný pořad pro mládež Jak se dělá balet měl kolem 800 repríz. Uplatnil se také jako režisér.
Tanečník musí umět všechno
Od roku 1990 vychovával choreografy na AMU a měl jasnou představu, co by měl současný tanečník umět: „Všechno. Kromě fyzických dispozic musí být muzikální, talentovaný herecky, musí umět několik technik. A pro mne by měl ovládat i folklor. Pořád jsme ta kára Josefa Kajetána Tyla, a tím můžeme být ve světě zajímaví,“ zdůrazňoval Šmok.
A jednu z klíčových rolí přikládal v životě smyslu pro humor: „Nejdůležitější je brát život za každých okolností s úsměvem, optimismem, nadhledem, a hlavně ne smrtelně vážně.“
