Vojtěch Preissig patřil k předním českým grafikům, učil se i u Alfonse Muchy, jeho tvorbu zásadně nasměrovala doba, ve které žil – do jeho osudu zasáhly oba dva světové konflikty. Preissig dal opakovaně svůj talent do služeb odboje, což ho nakonec stálo život. Především jako výtvarníka legionářů a později protinacistického odporu ho připomíná aktuální výstava v pražském Muzeu československých legií. Vznikla u příležitosti stopadesátého výročí Preissigova narození.
Vojtěch Preissig se narodil 31. července 1873 do rodiny důlního inženýra. Už odmalička ale projevoval výtvarný talent, který ho dovedl až k práci v pařížském ateliéru Alfonse Muchy. Do Paříže odjel, aby studoval grafické techniky.
Po návratu propagoval grafiku a založil i vlastní grafický ateliér. Ambiciózním počinem byly především jeho ilustrace ke Karafiátovým Broučkům a Bezručovým Slezským písním.
Jenže ho dostihly finanční problémy. I s rodinou se proto odstěhoval do Spojených států, kde vyučoval, zabýval se typografií a vytvářel abstraktní kompozice. V té době vytvořil také písmo Preissig Roman, které se dodnes považuje za jedno z prvních moderních typů.
Čeští lvi sápající říšské orlice
Mezitím vypukla v Evropě první světová válka. Preissigovo zapálení pro vlast bylo veliké, ve svých třiačtyřiceti letech se aktivně hlásil do služby. Překvapilo ho, když byla žádost zamítnuta.
„Jeho možnost oslovit masy přes jeho výtvory byla mnohem užitečnější, než kdyby šel do pole. Nicméně po skončení války užíval titul legionáře,“ uvedl vedoucí Muzea československých legií Jiří Charfreitag.
„Hrr na vraha! Za demokracii. Za naši svobodu!“ stálo na plakátech a dalších burcujících propagačních materiálech, které Preissig se svými spolupracovníky v té době vytvořil. Náborové letáky z jeho ateliéru podporovalo jak československé vojsko, tak americkou armádu.
„Čeští lvi sápající se na říšské orlice v jeho dílech promlouvali zcela univerzálním jazykem,“ uvedla Eva Bernardová, pravnučka a zakladatelka Nadačního fondu Vojtěcha Preissiga.
Během první světové války a po ní vytvořil Preissig také několik návrhů nové státní vlajky Československé republiky, jedna z nich se každodenně vztyčovala v československém táboře ve francouzském Stamfordu a za státní vlajku ji prosazoval i Milan Rastislav Štefánik, v soutěži ale nakonec zvítězil návrh Jaroslava Kursy.
Podruhé v boj
Ze zámoří do vlasti se Preissig vrátil ve třicátých letech, na výstavě je mimo jiné k vidění tiskařský stroj, který si z USA dovezl. „Jeho dílo je roztříštěné, protože dlouho působil v Americe. Sice si ty věci přivezl zpátky do Československa, ale spousta jich zmizela nebo byla ukradena,“ podotýká umělcova pravnučka.
Jeho tvorba se po návratu stočila k abstraktní malbě – ne nadlouho, protože začala další válka a Vojtěch Preissig abstrakci opět upozadil kvůli agitační grafice. Zapojil se do domácího odboje, zázemí své vily a dílny využíval k vydávání a šíření ilegálního časopisu V boj. Některá čísla dosahovala desetitisícových nákladů.
Gestapo však Preissiga odhalilo. Zatklo výtvarníka i jeho dceru Irenu, zvanou Inku, Bernáškovou. Byla odsouzena jako první Češka nacisty k trestu smrti a v srpnu 1942 popravena v Plötzensee.
Vojtěch Preissig zemřel o necelé dva roky později v koncentračním táboře Dachau. O jeho tehdejším společenském významu svědčí skutečnost, že spoluvězni ilegálně vytvořili jeho posmrtnou masku.
