Dvě pražské galerie se ohlížejí za etapami českého umění. Galerie Zdeněk Sklenář připravila přehledovou výstavu Nepřestávej toužit, která ilustruje vývoj výtvarné scény za posledních sto dvacet let. Galerie Jaroslava Fragnera v instalaci Z galerie ven! mapuje porevoluční umění v tuzemském veřejném prostoru.
Výstavy českého umění: jedna shrnuje 120 let ve zrychlené lekci, další posílá z galerie ven
České umění posledních 120 let na výstavě (zdroj: ČT24)
Výstava Nepřestávej toužit prochází českou tvorbu od roku 1900 až po současnost. Galerista Zdeněk Sklenář ji označuje za příležitost, jak zrychleně projít koncentrované dějiny českého moderního umění. Zastoupeny jsou takřka všechny významné výtvarné směry od počátku dvacátého století.
„Začínáme rozměrným pohádkovým plátnem od Preislera, přichází Antonín Slavíček a realistický František Kupka, a pak následuje celá plejáda označovaná jako otcové zakladatelé české klasické moderny: Josef Čapek, Bohumil Kubišta, Emil Filla a tak dále,“ uvádí do výstavního přehledu Sklenář.
Nechybí ani Jan Zrzavý, jehož citát „krása je smysl a cíl náš nejvyšší“ dal výstavě název. Ze současných tvůrců je zastoupen Jan Merta či Josef Bolf, vystavena jsou třeba i díla Krištofa Kintery nebo fotogramy Josefa Achrera.
„Kéž je tato výstava pro vás povzbuzením a hlubokým zážitkem, v němž si uvědomíte, že ten, kdo touží, skutečně žije!“ přeje galerie návštěvníkům při prohlídce. Nepřestávat toužit můžou do 10. září.
Z galerie ven za tankem i budkou
O necelý týden dříve končí výstava Z galerie ven! Soustředí se na umění v českém veřejném prostoru po sametové revoluci. Některá díla si zájemci mohou prohlédnout tedy i „naživo“. Například jeden z prvních výrazných uměleckých zásahů podobného typu: sovětský tank, který tehdejší student David Černý přetřel na začátku devadesátých let narůžovo. Dnes je vystaveno jen torzo bojového vozidla aktuálně výtvarníkem vyvedené v barvách ukrajinské vlajky.
Přetření tanku, který sloužil jako památník osvobození Prahy Rudou armádou, vzbudilo poměrně bouřlivou diskusi. Emoce umístění některých děl ve veřejném prostoru stále provází, i když vstřícnost k umění mimo galerie je podle ředitele Fragnerovy galerie Dana Merty už větší. „S novým miléniem je to velká změna. I někteří politici a vedení některých měst si uvědomují důležitost a vedou dialog. Aby umění ve veřejném prostoru fungovalo, musí tam být diskuse,“ podotýká.
Výstava mapuje umění ve veřejném prostoru (zdroj: ČT24)
Umístění některých děl brzdily různé okolnosti – a je to na nich znát. Například památník Jana Palacha, tedy dva přes sedm metrů vysoké hranoly připomínající plameny, čekal na realizaci čtvrt století. Americký architekt s českými kořeny John Hejduk věnoval návrhy Václavu Havlovi už v roce 1990.
„To dílo je velice kvalitní, umělecky silné, vypovídající, bohužel tou dlouhou osazovací dobou ztrácí na své umělecké současnosti, patří do těch devadesátých let,“ poznamenává kurátorka Marie Faltýnová.
Výstava ukazuje ale díla i mimo Prahu. Protichůdné reakce vyvolala třeba socha Maxima Velčovského, která od loňska slouží ve Znojmě jako vzpomínka na už zrušené veřejné telefonní automaty. Dvakrát denně zvoní, slouží tedy i jako časové znamení. Ne všichni ale z umístění instalace ve tvaru na sebe navršených telefonních budek v historickém kontextu byli nadšeni.
K výstavě o porevolučním umění v českém veřejném prostoru vznikla také publikace a stejnojmenný dokument v režii Jana Strejcovského.