V den nedožitých dvaaosmdesátých narozenin Karla Gotta vyšla jeho autobiografie. Popisuju události tak, jak si je pamatuju já, neříkám, že se tak staly, upozorňuje zpěvák. V knize Má cesta za štěstím vzpomíná na zásadní okamžiky svého hudebního i soukromého života. Podle literárního kritika Pavla Mandyse jsou životopisy u českých čtenářů v oblibě.
Vyšly Gottovy memoáry. Autobiografie je vždycky zajímavější, když autor mluví o jiných, míní kritik
Ohlédnout se za svým životem se v nedávné době rozhodla z českých osobností třeba herečka Jiřina Bohdalová. Paměti, u nichž by byla uvedena i jako autorka, vydala do té doby jen jedny, v roce 2006. Na prahu devadesátky pak s pomocí publicisty Jiřího Janouška sepsala Můj život mezi slzami a smíchem.
Spíše v zahraničí je běžnější, že autobiografie celebrit píše někdo jiný, i když na obálce je pak vidět jen všem známé jméno. „Mají takzvaného ghostwritera neboli autora, který je v zákulisí, jeho jméno není nikde napsáno, ale odvede tu práci tak, aby ten text dával smysl, aby byl čtivý a aby tam bylo všechno, co tam patří, což dejme tomu první dáma nebo zpěvák nebo hokejista sami nedokážou,“ upřesňuje Pavel Mandys.
V tuzemské hudební branže se nedávno na pulty dostalo také ohlédnutí písničkáře Vladimíra Mišíka. Své memoáry ale nahradil knižním publikováním rozhovorů, které s ním vedl Ondřej Bezer. Naopak objemná publikace Zagorka mapuje profesní a osobní život podle mustru biografií. Autorizovaný životopis o zpěvačce Haně Zagorové sepsali před čtyřmi lety Miroslav Graclík a Václav Nekvapil.
Oba jsou autory i dalších životopisů, mimo jiné spolu sepsali také biografii Karla Gotta, určenou i „milovníkům dnes tolik populárního retra a všem, kteří rádi vzpomínají“.
Schváleno Gottem
Novinku Má cesta za štěstím, odkazující titulem k jedné z Gottových písní, napsal Mistr sám. Zrekapitulovat svou kariéru i příběh se rozhodl na sklonku života. Jeho vzpomínky sahají od dětství až po boj s vážnou chorobou, který nakonec prohrál. Kniha sice vyšla až po jeho smrti, ale prý v podobě, jakou si přál.
„Většinu fotografií, stejně jako obal publikace a její název spolu se všemi kapitolami Karel schválil. Snímky se probíral ještě v září předminulého roku, kdy už musel svůj čas trávit ponejvíce jen doma ve svém křesle či na lůžku. Zároveň mi dal souhlas, aby jeho obdivovatelé a čtenáři blíže nahlédli do jeho umělecké tvořivé duše také skrz jeho kresby, ručně psané poznámky a texty písní, stejně tak do dětských let, o kterých podávají autentické svědectví jeho vysvědčení a školní poznámky,“ uvedla vdova po zpěvákovi Ivana Gottová.
O sobě člověk neřekne, co nechce
Právě autocenzura do jisté míry limituje biografie, které jejich hlavní hrdinové sepisují sami nebo které vznikají s jejich požehnáním.
„Protože těžko ten dotyčný bude sám o sobě říkat něco, co nechce. Autobiografie je založená na tom, že ten dotyčný, a myslím, že v případě Gotta to platí velmi, po sobě chce nechat nějakou vzpomínku tak, jak si sám sebe představuje nebo představoval, nebo tak, jak si myslí, že by to o něm měli vidět příbuzní nebo také fanoušci,“ upřesňuje Mandys.
Neplatí to bezvýhradně. Někteří se písemně hlásí i ke svým škraloupům, přestože za ně mohou čekat kritiku. Například chartistka Vlasta Chramostová, jejíž jméno se na počátku devadesátých let objevilo překvapivě na neoficiálním seznamu spolupracovníků StB. Minulým režimem pronásledovaná herečka se k této kapitole svého života rozhodla postavit čelem. Napsala memoáry, v nichž se otevřeně a sebekriticky vyzpovídala i ze svých selhání. „Aby člověku bylo uvěřeno, musí dát na trh sám sebe. Svou blbost, své chyby, své omyly,“ nepochybovala.
Zajímavější je psát o jiných
Ne vše, co o něm vyšlo, mohl mít ale samozřejmě Karel Gott pod kontrolou. Zpěvákovu kariéru i soukromí rozebíraly s větší či menší dávkou senzacechtivosti různé knihy jak za jeho života, tak po jeho smrti. Podobně se o sobě dočítaly v neautorizovaných knížkách i další známé tváře. Podle ředitele distribuční společnosti Kosmas Ctirada Fuchse ale čtenáři mezi tituly na trhu dovedou rozlišovat.
„Vycházejí neautorizované knihy nejen o hudebnících, ale i o různých slavných sportovcích od Gabriely Koukalové po Jaromíra Jágra a často jde o věci posbírané z internetu, které dá rádobyautor dohromady během týdne. Proti tomu autorizovaná publikace, kterou vydá renomované nakladatelství, je něco úplně jiného a myslím, že má mnohem větší šanci se prodat,“ domnívá se.
V autobiografiích typu Mé cesty za štěstím bývají nejzajímavější pasáže, kde autoři nemluví o sobě, ale o jiných lidech, míní Mandys. „Tam najednou někoho vidí z odstupu, objektivněji než sami sebe, tam samozřejmě může dojít k nějakým kontroverzním výrokům, charakteristikám,“ vysvětluje. V případě Gottovy novinky podobné skandály ale spíš neočekává. „On byl pověstný tím, že byl s každým vlastně zadobře, byl vstřícný skoro ke všem,“ podotýká.
Rozhovor s Pavlem Mandysem (zdroj: ČT24)
Jak psát životopis
Z autobiografií populárních tváří považuje Mandys za zdařilou třeba publikaci Co já vím o Miloši Formanovi z poloviny devadesátých let. „Je to i proto, že se na ní podílel Jan Novák, tehdy už úspěšný spisovatel,“ dodává. „I tato autobiografie má svá úskalí, především se věnuje období před Formanovou emigrací do Ameriky a tam potom pomíjí zejména osobní život,“ připouští nicméně.
Zmíněný Jan Novák na sebe coby životopisec ale upozornil víc svým posledním titulem o spisovateli Milanu Kunderovi. Publikace Kundera: Český život a doba byla přijata rozporuplně. A její protichůdné přijetí vyvolalo i diskusi o žánru životopisných knih.
Například literární a výtvarný kritik Radim Kopáč uvedl, že při psaní životopisu je třeba k dané osobnosti přistupovat nezaujatě: ani adorovat, ani mít negativní odsudek. A ten podle něj Novák má. Jan H. Vitvar, vedoucí kulturní rubriky týdeníku Respekt, spisovatele naopak hájil s tím, že Novák nezpochybňuje dílo Milana Kundery, ale to, co o sobě spisovatel celý život tvrdí.
Majitel nakladatelství Prostor Aleš Lederer naznačil v té souvislosti, že každá kniha si najde svého nakladatele. „Životopisy významných, ale i kontroverzních, neřkuli jakýmkoli způsobem vyšinutých osobností vždy přitahovaly pozornost čtenářů,“ nepochybuje. „Záleží na výběru nakladatele, komu umožní vydáním díla promluvit k ‚národu'. Obávám se, že zásadovost nakladatele ale nemá v současné chvíli žádný význam. Vždycky se najde někdo, jenž knihu vydá, zejména září-li na konci vidina tučného zisku.“
Gott v další knize, Karel v dokumentu
Svého nakladatele už našel i další životopis Karla Gotta. S podtitulem „československý příběh“ má vyjít v listopadu. „Bude se Gottovi věnovat podrobněji, z biografického pohledu to znamená v souvislostech a s odstupem,“ očekává Mandys. Kniha vzešla z pera hudebního publicisty Pavla Klusáka.
Jeho přístup k „Sinatrovi Východu“ mohou naznačit slova, jimiž po zpěvákově smrti zhodnotil jeho místo v tuzemské popkultuře: „Hudba není to nejdůležitější na životním příběhu Karla Gotta. V tuto chvíli se raději uchylujeme k jednoduchý vyjádřením, ale Gott byl nepochybně velkým příkladem toho, že lidé nejsou černobílí, že lidské příběhy jsou mnohovrstevnaté, a právě proto vyznat se v jeho příběhu, a možná ho moci s odstupem vyprávět, bude docela práce.“
Gotta na podzim přiblíží také celovečerní dokument s prostým názvem Karel. V posledních měsících jeho života zpěváka zachytila dokumentaristka Olga Malířová Špátová. Odkládaná premiéra snímku je nyní naplánována na 7. října.