Za svým hereckým i soukromým životem se na prahu devadesátky ohlíží herečka Jiřina Bohdalová. S publicistou Jiřím Janouškem sepsala biografii Můj život mezi slzami a smíchem. Oboje totiž podle ní k lidské existenci patří.
Biografii, u níž by byla uvedena i jako autorka, dosud Jiřina Bohdalová vydala jen jednu. Hereččiny vzpomínky zpracoval Petr Hora-Hořejš v roce 2006 pod názvem Měla jsem štěstí na lidi.
„Nebabrám se v minulosti,“ vysvětluje herečka, „že bych sedla, koukala se do alba a vzpomínala, v žádném případě. Mám strašně práce, na chalupě, doma, vždycky si nějakou najdu. Jedině v této knížce si budu se čtenáři vzpomínat.“
Slzy i smích
V bilančním textu se nevyhýbá krušným chvílím, třeba těm, jimž byla její rodina vystavena v padesátých letech. Dcera Simona přišla na svět jen pár hodin poté, co Jiřina Bohdalová odešla ze soudní síně, kde si její otec vyslechl rozsudek patnácti let za vlastizradu.
„Jsem udivená, když čtu, co jsem toho udělala. Jednak to nebylo tím, že bych si říkala o role, ale hlavně jsem přijímala všechno, abych uživila v těch dobách rodinu. O prázdninách, kdy herci odjížděli na dovolenou, to byla moje příležitost. Seděla jsem u telefonu a čekala, kdy zazvoní. Protože všichni byli pryč, přicházela jsem na řadu,“ podotýká Bohdalová, že herectví nebylo jen naplněním jejího snu, ale také zásadním zdrojem obživy.
Píše i o konferenciérské dvojici, kterou tvořila s Vladimírem Dvořákem, nebo několika humorných setkáních se svým obdivovatelem – prezidentem Antonínem Novotným. Chybět ale nemůže ani zmínka o natáčení filmového dramatu Ucho, které hned po dotočení skončilo v trezoru. Z událostí posledních let se vrací k soudu o vymazání jejího jména ze seznamu spolupracovníků StB nebo k loňskému poslednímu rozloučení s Karlem Gottem, kde pronesla smuteční řeč.
Odejdu uprostřed zábavné historky
„Abyste ohodnotili radost, musíte poznat také strasti a žaly. Život se z toho skládá – a je to dobře,“ nepochybuje Bohdalová. Ovšem člověk by se podle ní tomu špatnému neměl poddávat. „Nemám ráda negaci, které je bohužel teď spousta v našem životě. Lidé by ji měli umět zatlačovat a najít si vždycky něco pozitivního. Já to tak dělám celý život,“ prohlašuje.
Pozitivně si představuje i svůj odchod. „Bude to uprostřed vyprávění nějaké zábavné historky. Než dojdu k pointě, sekne to se mnou. Dovyprávím to někde tam nahoře. Ti, kteří tam taky dorazí, o nic nepřijdou,“ plánuje ve svých pamětech. Zmiňuje také rozhodnutí, že svou divadelní kariéru uzavře rolí v inscenaci Gin Game z repertoáru Divadla Na Jezerce. Příliš příležitostí si ji zahrát dosud neměla, nedlouho po únorové premiéře do programu zasáhla protikoronavirová opatření.
Hraní považuje za svůj osud. „Chtěla jsem hrát. Bylo to silnější než já. Kdybych se nedostala na AMU, věřím, že bych šla do nějakého divadla, kde bych začala jako elév. Neříkám, do jaké výše bych se vypracovala, ale hrála bych. Určitě,“ je naprosto přesvědčena.
