Francouzský spisovatel Laurent Binet se před více než deseti lety proslavil románem o atentátu na Reinharda Heydricha. Teď se do Prahy vrátil a na veletrh Svět knihy přivezl svou zatím poslední knihu s názvem Civilizace. V ní rozvíjí myšlenku, jak by vypadala historie, kdyby se jihoameričtí Inkové ubránili dobyvatelům a sami se vylodili v Evropě. Rozhovor vedl Tadeáš Hlavinka.
Většina historických událostí byla jen o štěstí, myslí si francouzský spisovatel Binet. Na Svět knihy přivezl Civilizaci
Rozhovor s Laurentem Binetem (zdroj: ČT24)
Váš bestseller HHhH vypráví příběh Josefa Gabčíka a Jana Kubiše a jejich útoku na Reinharda Heydricha. Jaký je pro vás návrat do Prahy? Cítíte se s tím příběhem stále propojený, nebo je pro vás už uzavřenou kapitolou?
Nikdy nebude uzavřená. Je to pro mě velice dojemné. V Praze jsem nebyl roky, myslím, že více než pět let. A před chvílí jsem viděl Pražský hrad a sochy… Takže je to pro mě vždy dojemné. Praha je rozhodně navždy součástí mého života.
Ve vašem zatím posledním románu Civilizace necháváte jihoamerické Inky dobýt renesanční Evropu. Co pro vás bylo zajímavé na této hře s historií?
Historie mě vždy zajímala. Je na ní fascinující to, že už se stala a nejde změnit. Můžete si jenom představovat, co by bylo, kdyby se stala jinak. Už od dětství jsem miloval tu hru na „co kdyby“. Obvykle se mluví o tom, jak by vypadal svět, kdyby nacisté zvítězili v druhé světové válce, ale pro mě bylo zajímavé se podívat na ten velice zvláštní moment v šestnáctém století, když Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Protože tento moment změnil historii celého světa – ne pouze jedné země, ne pouze Španělska nebo Evropy, ale celého světa. Celý svět byl změněn tímto objevem. Říkal jsem si, že by bylo zábavné si představit, co kdyby Kolumbus neuspěl.
Bylo pro vás náročné odsunout stranou svůj pohled Evropana jednadvacátého století a podívat se na dějiny z pohledu jiné kultury, jiné civilizace?
Byla to samozřejmě výzva. Jsem Evropan z dvacátého, teď už jednadvacátého století. A s tím nic neudělám, to nijak nezměním. Ale vždycky můžu použít svůj mozek, abych si něco představil. A v tom je krása studia historie. Když ji studujete, měli byste se zabývat fakty, ale váš nejužitečnější nástroj je vaše představivost použitá společně se širokým výzkumem. Takže to bylo velice zajímavé, protože mám rád studium dějin a čtení knih.
Myslíte si, že bychom se měli častěji a více snažit představit si historii z pohledu těch, kteří byli poraženi?
Ano, samozřejmě. S tím vším, co se teď děje – například lidé v Jižní Americe odstraňují sochy Kryštofa Kolumba. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale lidé o tom přemýšlí. A to je vždy podnětné, změnit svou perspektivu. Pokusit se vylézt ze sebe samotného a podívat se na svět a sám na sebe zvenčí, z jiného úhlu.
Myslím si, že je velice účelné tohle zkusit udělat například s náboženstvím. Opravdu věřím tomu, že každé náboženství na světě vypadá naprosto směšně, když se na něj podíváte zvenčí. Takže si myslím, že tato myšlenková hra je velice podnětná a může nám pomoct v tom, abychom se na svět podívali jinak. A samozřejmě je zajímavé se nedívat vždy jen očima vítězů.
Inkové ve vaší knize jsou tolerantní k jiným náboženstvím, ale také se chovají poměrně expanzivně. Je podle vašeho názoru tato touha po dobývání součástí lidské přirozenosti?
Ano, samozřejmě. Nechtěl jsem Inky ukázat jako kladné postavy, chtěl jsem pouze provést ten experiment. V něčem se od Evropanů hodně liší, ale v něčem se zase podobají. Myslím, že můj hlavní hrdina, vládce Atahualpa, je podobnější svému protivníkovi Karlu VI. než prostému rolníkovi z Peru. Jsou to králové. Mají společné zájmy.
Atahualpa se samozřejmě liší of francouzského krále Františka I. i od Karla VI., ale zároveň je králem – a králové všude na světě chtějí vládnout, panovat, expandovat. Není to tak, že pouze Evropané chtěli dobývat. Každé impérium na světě se chce rozšiřovat. Chtěl jsem ukázat rozdíly, ale i společné body.
Román Civilizace vyšel také v portugalštině a španělštině. Máte na knihu nějaké reakce od čtenářů například právě v Jižní Americe?
Mám. V Jižní Americe byli na knihu velice zvědaví a většinou z ní měli radost, protože to pro ně byla samozřejmě určitá pomsta. Je to sice fantazie, ale přeci jen pomsta. Naopak ve Španělsku se někteří lidé cítili, nechci říct naštvaně, ale asi trochu nespokojeně, protože měli pocit, že chci stále ukazovat, jak byli Španělé špatní. Ale tak to vůbec není. Mám velký respekt ke Karlovi VI. Myslím si, že u většiny historických událostí hrálo roli jen štěstí.
Kryštof Kolumbus měl prostě štěstí. Španělé a Portugalci, když se vylodili v Jižní Americe, byli silnější, ale proč? Protože měli železo, koně, bakterie a protilátky. Nešlo o to, že by byli chytřejší nebo fyzicky silnější. Prostě měli štěstí. Nemyslím si, že by Španělé byli lepší lidé nebo že by byli špatní. Prostě se to tak stalo. Miluji lidi z Jižní Ameriky a miluji i Španěly, ale někteří lidé ve Španělsku byli trochu rozrušení.
Z knihy Civilizace je cítit určité spojení s videohrou jménem Civilizace. Co hrajete teď?
Abych řekl pravdu, tak se teď už moc videohrám nevěnuji. Ale zrovna hraju starší hru ze série Assassin's Creed. Ne tu poslední, ale tu, která se odehrává ve Florencii v šestnáctém století. Hrával jsem ji, když jsem byl mladší, a teď se mi hodí, protože kvůli mé další knize se chci vcítit do renesanční Itálie. Takže jsem se vrátil k Assassin's Creed.
Před pár lety jsem ještě hrál hry o druhé světové válce, jako byla série Call of Duty. Jenže ty už se v druhé světové válce neodehrávají, takže jsem s nimi skončil. A také už jsem asi na videohry příliš starý, i když trochu občas stále hraju.
Vaši novou knihu jste zmiňoval, už když jsme spolu mluvili před několika měsíci. Cítíte tlak od čtenářů, kteří na další knihu čekají?
Možná trochu, ale je to ten dobrý druh tlaku. Žádný tlak bych necítil, kdyby moje knihy nikdo nečetl a kdybych byl neznámým autorem. Jak dříve říkal tenista Novak Djokovič, v určité chvíli se tlak stává privilegiem. Takže mi nevadí.