Jak vypadal běžný život židovských vězňů, popsala Anna Hájková, česká historička žijící ve Velké Británii. Její kniha s názvem Poslední ghetto vyšla předloni v angličtině, teď se dostává i tuzemským čtenářům.
Když se Anna Hájková jako studentka setkala v Izraeli s pamětníky, uvědomila si, co všechno lidé v terezínském ghettu zažívali. Trpěli a umírali, ale také se bavili, zamilovávali a tvořili. Začala všední život v Terezíně zkoumat. Ve své knize popisuje, co vězni jedli, ale také to, jak se k sobě navzájem chovali.
„Napsala jsem to jako případovou studii lidí v extrému. Proto se také snažím poukázat na to, co – když se podíváme na Terezín – pochopíme o lidech v nejzazší situaci, což je právě dnes během hrozné války na Ukrajině znovu důležité,“ říká historička z University of Warwick.
Terezínským ghettem prošlo přes 143 tisíc vězňů. Více než polovina byli čeští Židé, zbytek přišel z Německa, Rakouska, Nizozemska i Dánska. Národnost obyvatele rozdělovala, stejně jako třeba věk. Nejvíc tady umírali staří lidé.
„Dostávali nejmenší porce jídla a často umírali na nemoci spojené s hladem. Mladí lidé, právě mladí čeští Židé, tady často zažili něco, co by se tak divně dalo nazvat štěstím – a velký šok pro ně přišel, až když přišli do Osvětimi,“ říká Hájková.
Kdo určoval složení transportů
V Terezíně se hrál fotbal i divadlo. Rozdělenou vězeňskou společnost měl spojovat příběh o tom, že Židé i za špatných podmínek dokážou vybudovat něco hodnotného a smysluplného. Starali se o nejslabší, měli kulturní události.
Podle historičky je ale důležité pamatovat na to, že ať už se lidé nacházeli v hierarchii ghetta kdekoliv, většinu z nich nacisté zavraždili. Asi 34 tisíc jich zemřelo přímo tam, víc než 87 tisíc lidí z něj nacisté poslali do koncentračních a vyhlazovacích táborů na východě. Složení transportů měla na starosti židovská samospráva, ale jen do října 1944.
„Židovští funkcionáři se snažili dělat transporty ,dobře‘. V tom je ta tragédie, že se snaží chránit lidi, aby šli dohromady jako rodinná skupina. Když nacisté začali sestavovat transporty, tak už neposílali lidi jako rodiny, ale vybírali je namátkou, a to těm lidem zlomilo srdce,“ říká Hájková.
Terezín byl osvobozen Rudou armádou až v noci z 8. a 9. května 1945 – proto nese kniha název Poslední ghetto. Mnozí zbylí vězni si až tehdy uvědomili, že jejich známí a příbuzní se k nim už nevrátí.
