Jak tvořili architekti v době, kdy je omezovala nabídka materiálů, strnulost systému nebo upřednostňování kvantity nad kvalitou? Improvizací se zabývá zatím poslední titul knižní edice zaměřené na architekturu osmdesátých let, již editorsky sestavili Petr Vorlík a Jan Zikmund.
V metru komínové roury, lavičky ze sloupů pro chmelnice. Architektura v osmdesátých letech často stála na improvizaci
Události v kultuře: Architektura v 80. letech stála na improvizaci (zdroj: ČT24)
V televizním zpravodajství k zahájení provozu další části linky metra C v listopadu 1980 padlo, že „vzácní hosté při symbolické první jízdě viděli výsledek soustředěného úsilí“. Bylo to ale úsilí, které se mohlo projevit i v nečekané kreativitě. Stěny tehdejší stanice Budovatelů (dnešní Chodov) nechali Jiří Dušek a Jan Marek obložit keramickými komínovými rourami, rozříznutými napůl. Dnes je to jeden z řady příkladů toho, jak si v osmdesátých letech museli architekti poradit s omezenými možnostmi.
„Měli velmi malý sortiment výrobků, ze kterých tu architekturu mohli skládat, navíc samozřejmě země nebyla v úplně dobré hospodářské situaci, takže měli často i poměrně malé rozpočty,“ uvádí architekt a pedagog Petr Vorlík.
Ti, kteří chtěli přesto tvořit neobvyklou architekturu, šli cestou improvizace. Standardní stavební prvky používali novými způsoby, ať už to byla právě keramika, jeklové profily, nebo panelové systémy. Když chtěli například architekti Vladimír Štulc a Jan Vrana obložit svou budovu jeslí barevnou keramikou, museli si sehnat modrou, která se ale vyráběla jen pro bazény. Jiří Mojžíš zase postavil lavičky ze sloupů určených pro chmelnice.
Za improvizací byla ambice
Nedostatek dětských hřišť byl zase tématem pro televizi i časopis Mladý svět. Vybudovat si je lidé museli často sami. Improvizoval i sochař Kurt Gebauer, když s pomocí místních stavěl svou Minikrajinu na ostravských Fifejdách. „Dával jsem třeba flašku rumu nějakýmu buldozeristovi, aby mi nahrnul trochu hlíny,“ vzpomínal Gebauer před čtyřmi lety.
„Všichni znají, že se používaly skleničky od marmelády nebo hořčice na běžné pití, a to samé dělali architekti ve své praxi. Ale povznesli to na něco víc a na konci byla často velmi výtvarná a ambiciózní díla,“ dodává Vorlík.
Kniha o improvizaci je čtvrtým příspěvkem do série. Vzniknout má ještě pátá, závěrečná – přesto je podle Vorlíka zkoumání architektury osmdesátých let stále na počátku.