Zdražování se týkalo plynu, ale i festivalových filmů, říká Dominik Hronec, jeden z česko-slovenských distributorů, kteří na právě končící přehlídce v Cannes nakupují snímky pro kina v Česku a na Slovensku. Je to prý riskantní byznys. Někdy není čas si ani přečíst scénář, jindy dílo musíte koupit třeba dva roky předtím, než má v Cannes premiéru. Filmoví distributoři popsali, jaké filmy (a dojmy) si odváží z letošního ročníku.
Největší zájem mají distributoři, tedy firmy, které v Cannes nakupují filmy a uvádějí je pak v Česku či na Slovensku, o snímky z nejprestižnější hlavní soutěže. Do té se každý rok dostává exkluzivní výběr většinou zavedených festivalových autorů, jejichž díla vzbuzují automatický zájem. Nikoliv však automaticky pozitivní reakce. Když pak na festivalu konečně vidí tyto filmy první diváci a nelíbí se jim, může to „investici“ distributorů pokazit. Do kin pak totiž snímek vstupuje s určitou pachutí.
„U filmů v oficiálním výběru je výhodou i nevýhodou, že je vidí festivaloví diváci – můžou tak získat, nebo ztratit na divácké hodnotě, což se také promítá do ceny filmu a radosti či zklamání ze zakoupeného filmu,“ říká Dominik Hronec ze společnosti Film Europe. Festival je ale podle něj „bublina“, v níž lidé dva týdny žijí, tudíž je prý velmi snadné se nechat „omámit nadšením“, které nějaký film vyvolá. Do médií se také dostávají zkazky o mnohaminutových potlescích vstoje, ty však ale vzbudí skoro každá galapremiéra.
Společnost stojící mimo jiné za tuzemským festivalem Be2Can prý letos nechtěla nakupovat tak spontánně a ve velkém jako v minulých letech, spíš se soustředit na konkrétní tituly, méně riskovat a neuzavírat se do oné „bubliny“. Právě v ní se už prý totiž spálili, když před dvěma lety z hlavní soutěže přivezli snímek Titan, v němž má tanečnice s titanovým plátem v hlavě sex s autem.
„Tento film na festivalu šokoval a média o něm psala jako o nejšílenějším snímku, který byl kdy v Cannes uveden. Toto nadšení se však nepřeneslo na diváky v Česku ani na Slovensku a z filmu se stal propadák, přestože i nás naprosto dostal a všude na světě se hodnotil pozitivně, byť nebyl divácky pohodlný,“ myslí si Hronec. Podle něj mu uškodilo i období pandemie, kdy lidé chtěli zapomenout na realitu a snímek k tomu „nenabízel recept“.
Otázka rychlosti
Jde pak s kontroverzí pracovat třeba v marketingu? Filmy režisérů jako David Lynch, Lars von Trier, Terrence Malick či Michelangelo Antonioni ostatně v minulosti kritici, filmoví profesionálové a hosté z řad sponzorů přehlídky „vybučeli“, což ale tyto díla nijak nepoškodilo. Tomáš Žůrek, který nakupuje snímky pro společnost Aerofilms a portál KVIFF.TV, by byl však opatrný. „V propagaci nikdy s polarizujícími ohlasy nepracujeme, ale dělat se to dá, jen to není věc, kterou bychom rádi používali z nějakého vlastního přesvědčení,“ prohlásil Žůrek.
Aerofilms nicméně z letošního ročníku veze třeba film Club Zero, v němž se kolem učitelky na britské střední škole utvoří zvláštní kult. Snímek nemá moc dobré první ohlasy, některé dokonce mluví o nejhorším filmu hlavní soutěže. Vyvstává tedy otázka, zda se takové snímky vyplatí nakupovat předem. V případě tohoto díla měl totiž distributor k dispozici pouze scénář, ale s ohledem na předešlou tvorbu režisérky Jessicy Hausnerové (Lurdy či Malý Joe) se film rozhodl pořídit.
„Kupovat se to vyplatí, protože je to otázka rychlosti. Kdybychom čekali na to, až filmy uvidíme, tak bychom měli asi polovinu soutěže, možná ani to ne,“ míní Žůrek. Aerofilms vezou ještě novinky Akiho Kaurismäkiho Fallen Leaves, jehož minulý film také v Česku uváděli, aktuální snímek Alice Rohrwacherové s názvem La Chimera či nový kus Marka Bellocchia Kidnapped. Ten je o židovském chlapci, jehož unesl sám papež, a sbírá nadšené ohlasy. Podobně pozitivní přijetí má i další akvizice zmíněné firmy, snímek Perfect Days od Wima Wenderse.
Někdy distributoři dokonce kupují canneské filmy, aniž by četli scénář, to je příklad letošních titulů Jeanne du Barry – Králova milenka či Starý dub. „Jeanne du Barry je poctivá kostýmovka, která funguje od začátku až do konce. Nový film Kena Loache Starý dub je pro mě nejlepším režisérovým filmem za posledních deset let. Na konci jsem plakal jako už dlouho ne a společně se snímky Já, Daniel Blake a Pardon, nezastihli jsme vás je Starý dub spontánní trilogií nejen o současné postbrexitové Británii, ale i o celé západní společnosti. Jako bych ve Starém dubu viděl hospodu v Kokavě nad Rimavicou,“ podotýká Hronec.
Boj mezi distributory
I když letos zmiňuje slzy, které vyvolal jeden z filmů, je to spíš loňský ročník festivalu v Cannes, který označuje za „trojúhelník smutku“. Je to v narážce na stejnojmenný úspěšný titul režiséra Rubena Östlunda, jenž se však do českých kin podíval pod hlavičkou jiné společnosti, Aerofilms. „Film zakoupila naše česká konkurence, která nás přeplatila asi půl roku před festivalem,“ uvádí Hronec s tím, že všechny předchozí filmy Östlunda v Česku a na Slovensku distribuovala jeho společnost. „Ale takové věci se prostě stávají a musíme se s tím smířit,“ dodává.
Někdy se nákup z Cannes naopak povede, jako se to prý pro Film Europe stalo s titulem jménem Chlast režiséra Thomase Vinterberga, v němž se čtveřice přátel pustí do experimentu, při kterém si po celý den udržují hladinu alkoholu v krvi. Byl z toho Oscar za nejlepší cizojazyčný film. „Chlast jsme koupili dva roky před pandemickým ročníkem festivalu Cannes v roce 2020, na němž byl uveden. V tom roce nebyla žádná porota a neprobíhala ani soutěž, a přestože šlo o extrémně nepříznivé období, filmu se daří v kinech dodnes,“ podotýká Hronec.
Drama se ale prý odehrává i jinde než v sálech, kde se promítají očekávané filmy, tedy na trhu Marché du Film, kde agenti spouštějí předprodej ještě nenatočených, nicméně atraktivních titulů, kdy se angažmá známých osobností před či za kamerou pokládá za potenciál budoucího úspěchu. O něj bojují zájemci z řad distributorů, kteří pak uvedou film v místních kinech, v televizích či na VOD platformách.
„Tentokrát šlo o titul, který oznámili v polovině festivalu. Ten samý den jsme obdrželi scénář, večer jsme si ho přečetli, hned dali nabídku a dva dny jsme hráli cenový ping-pong s konkurencí,“ popisuje Hronec s tím, že obchod provází míra rizika, kdy za rok či dva při prvních projekcích zjistíte, že výsledek není tak dobrý, jak jste si mysleli.
Snímky jsou ale prý pořád dražší. „Nezdražuje jen plyn, ale i artové filmy,“ podotýká Hronec s tím, že před deseti lety šlo skoro celou hlavní soutěž koupit za cenu dnešních tří až čtyř filmů, přičemž poptávka po nich je stále větší, kdy konkurencí nejsou jen domácí společnosti, ale zejména ty mezinárodní – nejen velká studia ale i bohaté streamovací platformy, které v případě nákupu automaticky berou práva na uvedení pro celý svět.
Uspět v kinech s festivalovým filmem je navíc čím dál těžší, protože jejich publikum se zatím do kin po pandemii prý plně nevrátilo. Jde tak často o okrajové tituly pro pár tisíc diváků, kteří ale mohou být mimořádně oddaní.
Cenové kategorie filmů se prý liší podle diváckého potenciálu, který určuje režisér, herci, příběh, kvalita produkce a kritické či divácké reakce. „U malých a středních filmů se jedná o částky kolem půl milionu korun. Ceny větších přesahují milion, ale i více korun a ve většině případů se jedná o práva minimálně na deset let,“ vypočítává Hronec.
Streamy nakupují
Letos je ale trh podle magazínu Variety „tišší“ než obvykle. Jednotlivé subjekty včetně velkých studií údajně nechtěly operovat s vysokými částkami v solidaritě s americkými stávkujícími scenáristy. Jedním z největších obchodů byl ale prodej filmu May December režiséra Todda Haynese, který získal Netflix za 11 milionů dolarů. Vůbec nejvyšší „deal“ letošního ročníku je zatím nákup teprve avizovaného akčního filmu Mrazivá past 2. Ten si zajistila další streamovací platforma, Amazon Prime Video, za 17 milionů dolarů.
Ty největší snímky z letošního ročníku pak již na festivalu uvedla studia, která mají v Česku dlouhodobá zastoupení skrze stálé distribuční partnery. Jde tak o snímky jako Asteroid City Wese Andersona nebo Killers of the Flower Moon Martina Scorseseho, které uvede společnost CinemArt. „Zatím jsme Scorseseho neviděli. Určitě očekáváme zájem diváků, všechny reakce z Cannes, které jsme zachytili, jsou velmi pozitivní. Je jasné, že si diváci budou muset na návštěvu kina vyhradit delší dobu, ale film je za to určitě odmění,“ uvádí v narážce na 206minutovou stopáž snímku PR manažer CinemArtu Petr Slavík.
Kromě zmíněných velkých filmů se tento distributor do tuzemských kin chystá uvést ještě filmy The Pot Au Fe z hlavní soutěže a Bonnard, Pierre et Marthe ze sekce Cannes Premiere. Společnost Artcam zase na uvedení v Česku připravuje canneské tituly The Goldman Case a Blackbird Blackbird Blackberry. Kdy budou mít premiéru, ale zatím není jasné.
