Umělec a bývalý ředitel Národní galerie Milan Knížák si myslí, že prostor Pražského hradu se má zapojit do života kolem něj, ale má si zachovat vznešenost. V Interview ČT24 také mluvil o zmatení z budoucnosti i o povaze umění. „Čím jsem starší, tak vidím elitnost umění, která ale není pyšná, že by něčím pohrdala,“ sdělil.
Umění je elitní, ale nepohrdá. Jemně proudí jako vůně, říká Knížák
Interview ČT24: Milan Knížák mluví o umění i Pražském hradě (zdroj: ČT24)
Podle Knížáka už „svět nevypadá tak jako za vrcholného kapitalismu“, mladá generace se podle něj vyrovnává s tím, jestli vůbec chce nějakou politiku, nebo ne. „Vůbec nechápeme, v čem žijeme, jak žijeme a proč žijeme,“ sděluje s tím, že ho udivuje, že „vůbec ještě nějak existujeme v tomto zmateném světě“.
Knížák působil i jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze, z mladých lidí cítí obavy. Podle něj jsme nyní zavaleni zbytečnými informacemi, které jsou zbytečné – a navíc přibývají každou vteřinou. „Nevíme, co je v životě podstatné a co je zbytečné,“ sděluje a dodává, že podle něj selhává i školství.
„Čím jsem starší, tím méně světu rozumím. Tím méně ho chápu, tím méně vím, proč vlastně žiju,“ uvádí s tím, že začal přemýšlet o Bohu jako o entitě, která tady někde je. Dříve se prý rval za budoucnost, nyní ale o ní nemá žádnou představu a neví, co může přinést.
Co s Hradem
Knížák pokládal otázky prezidentským kandidátům v Superdebatě ČT, zajímaly ho architektonické úpravy Pražského hradu. Podle něj by se měla hledat vize, jak ho zapojit do života a jak zároveň zachovat důstojnost, jakou za staletí nabral. Hrad by otevřel, je prý špatně, když je odtržen od života kolem sebe.
„Dneska je architektura trochu ve zmatku, když se podíváte na úpravy Prahy. (..) Nové domy se nebezpečně podobají všem novým domům všude na světě. Praha měla obrovské štěstí, že v 19. století byla lokálním městem, a ne důležitým uzlem, to bylo pro ni dobře – zůstala barokním městem na románsko-gotickém půdorysu.“
Telegram Husákovi
Knížák sděluje, že si na začátku své profesní dráhy neuvědomoval, že dělá umění. „To byl můj život, já jsem to normálně žil a nepovažoval jsem to za nic speciálního,“ vzpomíná na své začátky. Považuje se prý za člověka, který miluje vzdělání, celý život se snaží získávat nějaké informace a řadit je do struktur. Prý je nerad součástí davu. Za totality stál mimo underground, přesto byl nesčetněkrát zadržen.
„Kamkoliv jsem přišel, tam mě sebrali. Jenom proto, jak jsem vypadal. Nenašel jsem důvod, proč bych se měl ostříhat, nikomu nevadím, nikomu tím neškodím,“ sdělil. V roce 1972 napsal telegram generálnímu tajemníkovi KSČ Husákovi, v němž ho vyzýval, aby se mu omluvil za tvrzení, že si vydělává malováním pornografie.
„Mluvil o mě v televizi, řekl, že maluji obrázky a prodávám je za valuty do Německa. To byla úplná blbost, já jsem v té době nemaloval žádné obrazy a rozhodně nikdo v Německu neměl zájem ode mě nic kupovat, natož pornografické obrázky, to spíš teď nakreslím takovou nějakou erotickou hloupost,“ sděluje.
Na otázku, co je a co není umění, odpovídá, že tomu čím dál tím víc nerozumí. „Čím dál tím víc se mi zdá, že umění je nějaký druh jazyka, který stojí někde mimo nás, vedle nás, kde se můžeme občas něčeho dotknout nebo tam na chvíli vejít, že je to velmi elitní,“ prohlašuje s tím, že tato elitnost umění není pyšná, že by něčím pohrdala. „Naopak, je elitní a jemná. Elitní a jemně proudící kolem nás jako vůně.“