Jiří Menzel rozuměl hercům, uměl s nimi pracovat a sám byl vynikajícím hercem. Točil filmy proto, aby uspokojil svoje diváky. V Bohumilu Hrabalovi si našel silné postavy a situace, které dokázal lyrizovat, aby potěšil všechny. Tak slavného režiséra hodnotí filmoví kritici a historici. Václav Neckář na něj zase vzpomíná jako na perfektního režiséra, protože ho hlídal.
„Četl jsem novelu Ostře sledované vlaky od Bohumila Hrabala, zhltnul jsem ji za noc a vůbec jsem nečekal, že pak půjdu na kamerové zkoušky. Byl to pro mě osudový film,“ vzpomínal na setkání s Jiřím Menzlem představitel stydlivého Miloše Hrmy z oscarového filmu herec a zpěvák Václav Neckář.
Menzel ho měl vést slovy „dávej bacha na cukrbliky“, aby Neckář nepřehrával. „Jako režisér byl perfektní, protože mě hlídal,“ vyprávěl Neckář. Spolupracovali i na trezorových Skřiváncích na niti. Ty sice natočil už na konci 60. let, svoji premiéru měli ale až po sametové revoluci. Dvacet let je komunističtí cenzoři drželi zavřené v trezoru.
„Menzel byl hodně zaměřený na tradici první republiky, měl blízko ke Karlu Čapkovi,“ hodnotí ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant. Od začátku se podle něj vyznačoval tím, že svět, který zobrazoval, byl lyričtější a harmoničtější než filmy ostatních tvůrců Nové vlny šedesátých let.
Režiséra v zahraničí v šedesátých letech vnímali jako další mladý talent. Úspěchu Ostře sledovaných vlaků podle filmového kritika Kamila Fily pomohl třeba i film Lásky jedné plavovlásky Miloše Formana o rok dříve. „Jiřího Menzela pozdější normalizační kádry ani moc vysílat na Oscary nechtěli. Jedině, aby překonal Formana,“ hodnotí Fila. Ten už se v osmdesátých letech etabloval jako oceňovaný americký režisér.
Pokud by rozhodování bylo bez politických tlaků, měl by Menzel podle Fily větší šanci na další ocenění americké filmové akademie. Umělecky u něho vynikají hlavně Ostře sledované vlaky a Skřivánci na niti.
Režisér, který sám hrál a hercům rozuměl
„Rozuměl hercům, uměl s nimi pracovat, sám byl vynikajícím hercem. Točil filmy proto, aby uspokojil svoje diváky. I v letech, kdy tolik netočil, patřil mezi nejoblíbenější režiséry,“ popisuje tvorbu režiséra archivář Bregant.
V sedmdesátých letech měl proluku kvůli komunisty zakázaným Skřivánkům na niti. „Sice nebyl vyhozen z Barrandova, ale pobíral minimální plat a chodil se ptát na scénáře,“ popisuje kritik Kamil Fila. Přes toto období se dostal filmem Kdo hledá zlaté dno z roku 1974.
Menzel se ani v dobách normalizace nebál do svých filmů obsadit herce, kteří režimu nebyli po chuti, jako třeba Rudolf Hrušínský nebo Jan Tříska. „Měl specifické hrdiny, ustrašené, kteří se bojí ruky moci. Takhle atmosféru normalizace asi vnímali běžní lidé,“ hodnotí Fila.
Hrabal jako hlavní inspirace
Kritici režisérovi někdy vytýkali obrušování Bohumila Hrabala, že si z něj bere jen to milé a příjemné. „Je to podle mě vlastnost Jiřího Menzela. Odpovídá to jeho vidění světa. Snažil se spíš svět harmonizovat, než aby ukazoval na jeho rozpory a vnitřní drama,“ vysvětluje Bregant.
V Hrabalovi si našel silné postavy a situace, které dokázal lyrizovat tak, aby potěšil všechny. „Není to ten Hrabal, který je krutý a ukazuje otevřené rány historické nebo osobní. Dává nám konejšivý obraz,“ popisuje šéf archivu.
Příkladem grotesknosti, konejšivosti a sentimentality jsou Postřižiny. „Ty filmy nejsou jenom jemné, jenom hezké. Postřižiny na jednu stranu ukazují konzumnost, normalizační touhu se dobře najíst, zároveň to byla vzpomínka na první republiku, monarchii, tradice. Ten film měl jak hladivost, tak osten,“ hodnotí snímek Fila.
Na zesnulého režiséra zavzpomínal i maďarský herec János Bán, který hrál roli Otíka ve slavné Vesničce mé střediskové. „Je to pro mě veliká bolest, vzpomínám na něj s láskou. Poprvé jsme se potkali v roce 1978 na natáčení. Připravoval jsem se pak na roli Otíka celý rok. Byla to pro mě veliká pocta, že jsem mohl spolupracovat s tímto neuvěřitelně humanistickým člověkem,“ vzpomíná Bán. Menzela považoval za mentora a učitele. Díky němu se také seznámil s československou kulturou.
Filmy jako Vesničko má středisková nebo Na samotě u lesa zlidověly. „Jde o kolektivního hrdinu, vidíte tam hodně typů postav z různých části společnosti, každý si v tom něco najde. Dialogy jsou napsané zjevně z odposlechu, byly i improvizované neherci, má to velmi dobrý tok řeči, i když jsou ty hlášky připravené,“ popisuje úspěch filmů kritik Fila.
„Byla to taková nabídnutá iluze štěstí, jsme všichni Češi, co jsme si, to jsme si, a nebudeme se zabývat tím, co je opravdu důležité,“ hodnotí Bregant a dodává: „Filmy, které na diváky nemyslely, které byly provokativní, sice toleroval, ale sám je nechtěl točit. Byl to znamenitý řemeslník, rozuměl lidem a dokázal jim nabídnout něco, co je i po letech populární.“
