Švandovo divadlo na Smíchově připravilo závěrem sezony premiéru hry Vladimirova děvka, vítězný text dramatické soutěže Cen Alfréda Radoka za rok 2011. Autor české novinky, oscilující mezi drsnou černou komedií a absurdním dramatem, Jan Kratochvíl, necílil text výhradně k příběhu, ale i k netradiční formě jeho zpracování. Kompozice je experimentální, děj se odehrává v retrospektivních úsecích, vyvolaných hlavním aktérem Olavem- vynikajícím a dokonale autentickým Michalem Dlouhým.
Režijní pojetí slovenského režiséra a uměleckého šéfa divadla Dodo Gombára přináší divákovi řadu záměrných zátěží - neustálé atakování primitivismem a záští lidí, otupělostí bezvýchodného životního stylu postav, narůstajícím napětím a neurózou pudových intimit. Herecky obtížný text skrývá množství zámlk a pozvolné poodhalování důvěrného. Dotýká se sdílených tragédií, rodičovství, mimomanželských vztahů. Gombár četl hru s dychtivostí, zaujala ho její struktura a silné tajemství. „Vladimirova děvka je současná hra, která netrpí chorobami současných her, obsahuje univerzální téma, zvláštní hledání pravdy… Postavy jsou k sobě neúprosné, živelné.“
Už sám rafinovaný text je pro diváka nesnadný, natož pak jeho rozluštění v jednání figur, z nichž většina je vyšinutých, zmrzačených, násilných, nešťastných. Životní ztroskotanci, pijani, rváči a choromyslní zalidňují prostor hospody, místa sdílení i klevet. Úlisný hostinský Andrej (David Punčochář) dostane hosty tam, kam potřebuje, osedlal si i svou submisivní němou pomocnici (Martina Krátká), a to doslovně. Neustálý boj kdo z koho, otázka hrdosti, polemika pravdy a lži. Minulé se prolíná s přítomným, často mrazivě krutě, kdesi na severu, v syrovém prostředí vsi. Vladimirova děvka nenechá nikoho chladným, líbit se bude jen některým.
Během sledování zážitků a traumat aktérů náročného kusu jsem se přenesla k dávným zkušenostem z ukázkového semináře rodinných konstelací charismatického terapeuta Bhagata. Vladimirova děvka je podobnou emoční seancí, při níž se znovu odehrávají tíživé události, a tím procházejí jistou katarzí a uvědoměním. „Žijeme v divný době.“ Autorova první věta hry je také první replikou hlavního hrdiny, kterou z jeviště slyšíme. Rustikální scénografii sjednocují dřevěná prkna. Pravdivě bílá světla. Dřevěná dekorace s dveřmi, výklopným barem a oknem, působí jako ohrada. Kořalka se podává ve velkých skleněných lahvích, jejich dna ozvučují obyčejné dřevěné stoly.
- Vladimirova děvka / Lenka Nová autor: Alena Hrbková, zdroj: Švandovo divadlo
- Vladimirova děvka autor: Alena Hrbková, zdroj: Švandovo divadlo
Pití, opití, rvačka, zvracení, stále dokola. Neútěšnost situací lyrizuje klavír s klavíristou, otočeným zády. Bez této melodramatické linie bych se obešla, i když mám spojení textu a hudby v oblibě. Přítomnost umělců v oblecích - talentovaných muzikantů (Matej Benko/Kryštof Pobořil) a zkušené zpěvačky Lenky Nové v roli Anny (dříve Laura a její tygři, spolupráce s Michalem Horáčkem, Jaroslavem Svěceným aj.) mě trochu rušila. Každopádně hudební vstupy umožní divákům chvilku relaxovat. Frázování Lenky Nové je vitální, texty písní mdlé a příliš doslovné (Nebyla to děvka, byla to Anna… byla jsem Anna, co zemřela nehledaná…), ovšem refrén „Je doba divně divná, jediná divná naše doba“ vleze „laurovsky“ rychle do uší a připomíná leitmotiv.
Zatímco divoká blond paruka Vladimirovy ženy Loty (Petra Hřebíčková) funguje i k symbolickému vytrhávání pramenů vlasů, světle hnědá, do culíku sčesaná, paruka Olava, pojištěna vlásenkami po stranách, vypadá usedle. Severský typ muže by lépe vynikl bez ní. Michal Dlouhý naštěstí (ve vášni či hněvu) prudkými pohyby vlasy uvolňuje. „Parchant není opravdický jméno,“ naléhá Olav za stylizované stafáže ostatních. Vjemy umocňují živočišné milostné scény (s odmyslitelným nahým pozadím pijana) a krev na oblečení i tělech zúčastněných. Nechybí stínové divadlo a střelba. Expresivní, místy až morbidní inscenační styl, může konzervativnějšího diváka vylekat. Kromě Michala Dlouhého mě nadchnul Filip Čapka jako Ras, hodně vlažný byl výkon Patrika Děrgela v roli Faráře.
V dramaturgii Martiny Kinské, scéně Jana Polívky a kostýmech Lenky Odvárkové účinkují: Michal Dlouhý, David Punčochář, Miroslav Hruška, Tomáš Pavelka, Marek Pospíchal, Petra Hřebíčková, Lenka Nová, Patrik Děrgel, Filip Čapka, Jaroslav Šmíd, Klára Cibulková, Martina Krátká, Matej Benko/Kryštof Pobořil. Prvních dvou repríz Vladimirovy děvky se ve Švandově divadle dočkáte 3. a 12. června od 19h. Zapomenutý příběh o ženě Anně a jejím synovi se hraje- i s anglickými titulky- bez přestávky hodinu a půl.
Jan Kratochvíl (1983)
Pedagog a literát, který vystudoval učitelství dějepisu a společenských věd na Pedagogické fakultě UK v Praze a andragogiku na Filozofické fakultě UK v Praze. Oceněná prvotina Vladimirova děvka je, jak sám říká, „jeho prvním uceleným divadelním textem, ale zároveň i jedním z posledních literárních pokusů, ovlivněných sklonem k emotivnímu a neuspořádanému ventilování nápadů a myšlenek.“ Autor psal drama metodou volných asociací s užitím časových smyček. Cesta k jeho inscenování nebyla dlouhá, Jan Kratochvíl se podílel na přípravách, konzultoval s režisérem Dodo Gombárem a text pro Švandovo divadlo upravil. Aktuálně se zabývá, kromě své pedagogické činnosti na Mensa gymnáziu, psaním divadelních textů, výhledově pomýšlí i na filmový scénář.
