Část tváře, kus mozku, funkční plíce a to, co zbylo z jedné utržené ruky – s tím už se přece dá docela slušně žít a odvést kus poctivé policajtské rachoty. Že se vám to zdá málo? Ale když k tomu připočtete sofistikovanou a elektronikou nabušenou kapotáž, špičkový software a naprogramování geniálním doktorem Dennettem Nortonem (který umí vygumoval svědomí, což beztak není nic jiného nežli příliš osobní vyhodnocování informací, takže přestanete cokoli cítit), můžete s tím sestrojit v laboratořích OmniCorpu kyborga, který levou zadní vyluxuje zločin z ulic Detroitu.
Poprvé jsme toho byli svědky v roce 1987, kdy létající Holanďan režisér Paul Verhoeven (Total Recall, Základní instinkt) přivedl na filmové plátno nízkorozpočtového sci-fi Robocopa, rezistentního vůči střelám i explozím a dávajícího tvrdě po tlamě každému zločinci, který se ocitl na dosah jeho detektorům. Podle předpokladů mělo tohle laciné béčko disciplinovaně namířit rovnou do videopůjčoven, ale místo toho se stalo kultovkou akčních osmdesátek. To už se tak někdy šťastným filmům stává.
A také se stává, že dvojka, která musela (po třech letech) nutně přijít, kromě toho, že ještě více přitlačila na pilu, už nic dalšího nepřidala, a trojka (za další tři roky), které se prozíravě předchozí představitel titulní role Peter Weller vyhnul, všechno pohřbila v nechtěné dětské parodii a blábolivém výplachu, na nějž už nebyl nikdo zvědavý, takže na něm produkce prodělala kalhoty. A tak se zdálo, že tenhle filmový „Robo projekt“ v roce 1993 definitivně skončil, protože televizní seriály ani videohry či komiksy, v nichž si to rozdává s Terminátorem, se nedají vážně počítat. Jenomže znáte to, nikdy neříkej nikdy! A tak ho tu máme znovu.
Přiznávám se, že jsem na něj šel s lehce odpudivým pocitem, očekávaje, že budu zalit lacinou, naředěnou ptákovitou za velké a divné peníze, neboť když někdo vrazí sto milionů do resuscitace mrtvoly, která se sama šoupla do penálu již na sklonku minulého století, vypadá to, že nejspíš potřebuje vyprat nějaké drobné. Ale když mě převálcovala úvodní akční nálož ze slunného Teheránu, ve které bojoví droni provádějí neinvazivní testování místního obyvatelstva, jemuž (právem) nelze zcela důvěřovat, takže o bojové zásahy tu není nouze, omluvil jsem se v duchu za nemístnou podezíravost a zařekl se, že se do budoucna apriorních soudů již nebudu dopouštět.
Pravda, tenhle výživný akční prolog pak vlastně nic akčnějšího již nepřekoná, takže očekávání, které navozuje, nebude zcela naplněno a také s tématem souvisí spíše okrajově. Nicméně tenhle nový Robocop vysílá hned od počátku signál, že to, co vás čeká, nebude žádná bombastická břečka, ale slušný remake nebo spíše nová verze starého příběhu se staronovým hrdinou. A taky že je!
Píše se rok 2028 (což už je za pár) a nadnárodní gigant OmniCorp se pakuje na bojových robotech, kteří jsou úspěšně nasazováni na nebezpečných mezinárodních misích. Velký šéf Raymond Sellars má ale zálusk na výživný americký trh, kde nasazení jeho produktu brání blbý Dreyfusův zákon, který nechce dát blbému stroji právo volně se pohybovat po ulicích, vyhodnocovat nebezpečí a rozhodovat, koho (kvůli tomu, že mu zrovna blikla červená) sejme.
Mazaný Sellars to ale nevzdává a sází na to, že se Američané přestanou bránit, když dostanou něco, co znají a co bude alespoň trochu vypadat jako člověk. A protože má ve svých laborkách k ruce geniálního doktora Nortona, zadá mu úkol implantovat do stroje člověka, či spíše torzo, které bude vzbuzovat iluzi čehosi částečně lidského. A jedno takové zdánlivě nepoužitelné torzo je zrovna k mání, protože policajt Alex Murphy právě doplatil na svoji neúplatnost a služební horlivost a hajzlové, co jim začal šlapat na paty, ho proto preventivně vyhodili i s autem do vzduchu.
Kdybyste se jednou náhodou rozhodli, že se chcete stát Robocopem, není to nic složitého, jen je třeba trochu zatnout zuby, protože to bude bolet. Předpokladem je explozí naporcované tělo, s přerušenou páteří, z osmdesáti procent brutálně popálené, na jedno oko slepé a hluché jako poleno. Zhruba tohle zbylo z dobrého policajta Murphyho, když ho dostal doktor Norton do svých šikovných rukou a stvořil z něj Robocopa. Kdo si ale myslí, že v tuhle chvíli bylo vymalováno, šeredně se mýlí, protože tenhle kyborg „vycpaný“ člověkem se blbě programuje, a navíc má tendenci urvat se ze řetězu a začít vyšetřovat svoji vlastní vraždu. Když je nejhůř, je možné ho vypnout, ale jsou tu takoví, kteří mají pocit, že ze všeho nejjistější by bylo ho zlikvidovat. Teprve teď nastávají ty zásadní problémy a Alex Murphy se začíná ptát, kolikrát bude muset ještě zemřít, aby už konečně mohl žít jako vítězný „plecháč“, s nímž přichází právo a spravedlnost.
Nový Robocop je sympatický tím, že vlastně rezignuje na to, být jen standardním, kopírujícím remakem, ale na bázi originálního schématu jde svojí vlastní cestou, kterou chytře vymezil kreativní a docela originální scénář, jenž inteligentně realizoval brazilský režijní import José Padilha (Elitní jednotka). Od přímočařejšího originálu Paula Verhoevena se liší tím, že sice nic neřeší, ale definuje problémy, nenabízí odpovědi, ale pokládá otázky. A to je něco jako přidaná hodnota a rozhodně víc, než se od daného formátu čekalo.
Tak třeba média a manipulace veřejného mínění, nezažranost nadnárodních korporací a nevybíravost metod, vedoucích k tomu, jak ji nasytit, zkorumpovaná a chamtivá společnost kontra čistá, neúplatná a trestající kybernetická spravedlnost, a otázky typu: může žena milovat hlavu, plíce a jednu necelou ruku stejně jako celého chlapa? lze kyborga, kombinovaného s člověkem vypnout, aniž by to byla vražda nebo minimálně eutanazie, a lze ho vůbec sestrojit, aniž by to byl faul na lidstvo, a je možné dát naprogramovanému stroji právo soudit a trestat? Tohle všechno se vám může mihnout hlavou mezi neomylnými výstřely z jeho NI čtyřista osmičky a obohatit tak standardní akčňák o novou (a ne úplně hloupou) dimenzi).
Zajímavý casting přivádí na filmové plátno hvězdnou hereckou sestavu, které ale určitě nevévodí představitel titulní role, rodák ze Stockholmu Joel Kinnaman (Muži, kteří nenávidí ženy). Zřejmě záměrně byl zvolen jako poněkud šedivý, nekontaktní a uzavřený týpek, který vás začne zajímat až v okamžiku, kdy zaklapne hledí své přilby a vřítí se na motorce do akce. Mnohem zajímavější, výraznější a pro atmosféru snímku podstatnější se mi zdála podařená špinavá čtyřka: vědec na scestí i rozcestí Gary Oldman, až do konce hajzlovský prevít Michael Keaton, úchylný drsňák Jackie Earle Haley a démonický manipulátor a moderátor televizní show Samuel L. Jackson. V téhle chlapské sestavě se vcelku nenápadně a stydlivě mihne nevýrazná Abbie Cornishová, která se tváří, že miluje všechny Robocopovy integrované obvody, přičemž ani ona, ani vy nevíte vlastně proč.
Řekl bych, že tenhle návrat dřímajícího kultu nedopadl nejhůř a při respektování výchozího modelu se chytře posunul do jiné roviny, která nabízí i aktuální kontexty. A i když do vás nepere totální akci a hodně se tu budete poflakovat po laboratořích a luxusních pracovnách velkých šéfů, nudit byste se při tom rozhodně neměli. Nový Robocop je docela příjemné překvapení, napůl člověk, napůl robot, napůl remake, napůl nová verze a celkově volně a chytře na motivy originálu. Stará, dobrá „plechovka“ se vrátila v dobré formě jako bezpečná budoucnost spravedlivé Ameriky, která, jak se od Novaka dozvíte pro jistotu v samotném závěru, je ta nejlepší země na světě. Jako byste to vy, pravidelní konzumenti hollywoodských filmů, již dávno nevěděli.
ROBOCOP. USA 2014, 121 min., české titulky od 15 let, 2D. Režie: José Padilha. Scénář: Joshua Zetumer. Kamera: Lula Carvalho. Hrají: Joel Kinnaman (Alex Murphy/Robocop), Gary Oldman (Dr. Dennett Norton), Michael Keaton (Raymond Sellars), Abbie Cornishová (Clara Murphyová), Jackie Earle Haley (Rick Mattox), Michael K. Williams (Jack Lewis), Samuel L. Jackson (Pat Novak). V kinech od 6. února 2014.
