Ostrov Hedeby je malý nevlídný kus promrzlé země, která se téměř dotýká drsného norrlandského pobřeží, pár hodin cesty na sever od Stockholmu. Jeho rozeklané útesy omývají olověné vlny Botnického zálivu a ledový vítr od moře trhá vlhké chuchvalce mlhy, převalující se nad tichým lesem a rozlehlou kamennou rezidencí průmyslového magnáta ze staré školy Henrika Vangera, jako by chtěl odhalit temné tajemství, jež je s ní spojeno, a připomenout krev, která tu (možná?) byla prolita. A s jeho kvílivými poryvy jako by sem z minulosti doléhaly zoufalé výkřiky děsu a bolesti, štiplavý odér studeného potu, vyvolaný panickým strachem z kruté smrti, i přerývaný dech maniaka, kterého (zatím!) nedokázal nikdo zastavit. Zaslechne tyto signály investigativní novinář Mikael Blomkvist z redakce Milénia a dokáže, spolu se svéráznou vyšetřovatelkou detektivní agentury, potetovanou hackerkou Lisbeth Salanderovou, zachytit téměř neznatelnou stopu vraha a odrazit jeho protiútok?
Nestává se často, že by do redakce nakladatelství přinesl dosud neznámý spisovatel kompletní, rozměrnou trilogii noirových thrillerů, zemřel dřív, nežli vyjde první díl, nedočkal se toho, že tahle série vyjde ve čtyřiceti šesti zemích, v celkovém nákladu (zatím) šedesát pět milionů výtisků, nemohl zajít na její severský filmový přepis a v současné době být spolu s námi zvědavý, jak se s remakem prvního dílu vyrovná Hollywood. Přesně toto je fatální příběh švédského novináře a spisovatele Stiega Larssona, který přišel, napsal, zvítězil a odešel tak náhle, že ani nestihl zaznamenat, jak pronikavě nás oslovil.
Mohlo by se zdát, že pouštět se v tak krátké době (zhruba za dva roky) do remaku je pěkná ptákovina. Jestliže bychom přesto hledali motivy, proč se tak přesto stalo, mohli bychom je nalézt ve třech rovinách. Za prvé: Milénium je v současné době, z hlediska stále vybuzeného auditoria, sázka na jistotu, za druhé: bylo třeba co nejrychleji eliminovat fatální chybu, že Hollywood nebyl první, kdo ho pro ekranizaci usápl – a za třetí: když máte v čele týmu režiséra Davida Finchera, máte s takovouto látkou napůl vyhráno.
Cesta do pekla
Reportér časopisu Milénium (s jehož šéfredaktorkou Erikou vychází více než přátelsky) Mikael Blomkvist právě dostal u soudu do čenichu, protože si to odvážně rozdal s hajzlem, který v tom umí chodit. V jediné chvíli tak přišel o všechno, co měl, a nebylo toho zas až tak málo: novinářská pověst, prakticky všechny úspory z prasátka a flek v Miléniu, které nechtěl dál kompromitovat. Investigativní žurnalisté s kombinačními schopnostmi, citlivým čenichem a vůlí jen tak něco nevzdat jsou ale docela žádaným zbožím.
A jednoho takového zrovna potřebuje bývalý průmyslový magnát Henrik Vanger, který chce vyrovnat účty se svojí vypečenou rodinou a odhalit tajemství neteře Harriet, kterou v šestnácti letech zřejmě někdo z pošahaného rodinného klanu zprovodil z tohoto světa. Každý rok, v den Harrietiných narozenin, dostává Henrik od vraha potměšile morbidní „vzkaz“, který v něm toto přesvědčení utvrzuje, každý rok v něm sílí odhodlání zjistit, co se tehdy vlastně stalo. A Mikael Blomkvist je dobrý stopař, který je zrovna volný a tuhle fušku (v jejíž úspěch sám příliš nevěří) nakonec vezme.
Nějaký čas se potlouká po nevlídném ostrově, seznamuje se s ujetou Henrikovou rodinou a kostlivci, kteří vypadávají z nedovřených skříní - a marně zkouší přijít na to, kde je začátek vychladlé stopy, která ho má zavést nějakých třicet let zpátky. Jenomže pak na ostrov Hedeby dorazí drsná, anorektická, potetovaná, piercingy procvakaná, asociální (a téměř geniální) pátračka a hackerka Lisbeth Salanderová (která má bokem nějaké problémy s násilným orálním a análním sexem). A ta projeví překvapivou (byť z ženského hlediska vcelku pochopitelnou) slabost pro Mikaela a rozhodne se mu píchnout, což v zásadě nikdy nedělá.
Tím se věci dají náhle do pohybu, krutá skládačka do sebe začne zapadat, Harrietino tajemství se vynořuje z hlubin úchylné deviace a vraždící psychopat, tušící, že jsou mu na stopě, se odhodlává k poslední zoufalé likvidační akci, která má zamést jeho stopu. Buď budou spolu s jeho oběťmi pohřbeni i Mikael a Lisbeth – nebo ho přece jen zastaví. Smyčka se neúprosně stahuje, a kdo v ní uvízne, nemá šanci na přežití.
Remake, který překonává originál
Režisér David Fincher (Sedm, Klub rváčů, Zodiac) je brilantní vypravěč temných, vizuálně výživných příběhů, plných deviantního násilí a brutálních aktů, pohybujících se mnohdy na hraně už jen sotva snesitelného. A Larssonovo Milénium, včetně jeho prvního dílu Muži, kteří nenávidí ženy, je látka, která je nasáklá temnotou, s níž Fincher dokáže tak sugestivně souznít, syrově se do ní ponořit a stáhnout do ní i nás. Nikdo jiný by nedokázal lépe než on nalézat v mrazivé bezútěšnosti skandinávských exteriérů tolik zneklidňujících detailů a odstínů šedé (je dobře, že příběh byl ponechán ve švédském reálu), které mu pomáhá hledat i strohá, noirová digitální kamera Jetta Cronenwetha (s nímž má Fincher, byť v jiné rovině, natrénováno již při natáčení The Social Network). Nic v tomhle vizuálu není jednobarevné, ani temné stromy na čerstvě napadeném sněhu tu nejsou jen kombinací černé a bílé.
Promyšlená, zdánlivě úsporná, soustředěná a zároveň jakoby odtažitá režie se může solidně opřít o spolehlivou kvalitu Larssonovy literární předlohy, jež je pro filmaře spíše výzvou nežli vstřícnou a poddajnou látkou a jejíž více než pět set stran textu do scénáře téměř sto šedesáti minutového filmového opusu (s evidentním respektem k její dikci) přepsal oscarový scenárista Steven Zaillian (Schindlerův seznam).
Ve srovnání s předchozí švédsko-dánsko-norsko-německou verzí zabodoval Fincherův remake příklonem k stylově čistému, drásavému thrilleru a výraznějším hereckým obsazením. Jeho dominantou je ústřední tandem: elegantní, ambiciózní, ale také zranitelný Daniel Craig (Casino Royal - který disciplinovaně odložil bondovské parametry) a divoké, extravagantní a nebezpečné zvíře Rooney Maraová, jejíž odbarvené obočí a tetování na bledé pleti je nepřehlédnutelné, pomsta ultimativní a temná figura na hony vzdálená dívce, se kterou v The Social Network nějaký čas kamarádil Mark Zuckerberg. A nemůžete se ubránit pocitu, že navzdory charismatickému Craigovi je právě ona tou klíčovou postavou, posunující děj, udávající tón a řešící jeho zápletky. Tenhle ústřední pár skvěle doplňuje pečlivě doplněný casting, v němž dále dominuje pracovitá švédská hvězda Stellan Skarsgärd (Prolomit vlny) a uznávaný veterán Christopher Plummer (jenž má na svém kontě již více než sto celovečeráků).
Zabíjet je snadné…
… přežít mezi Muži, kteří nenávidí ženy, je někdy problém (i když vám k tomu hraje Led Zeppelin). A pod povrchem neosobního a věcného vyšetřování se vzdouvají temné vlny zraňovaných i zraňujících emocí, s nimiž si Fincher zkušeně pohrává. Technicky dokonale, lidsky studeně vypočítavě, filmařsky tradičně geniálně. Široko daleko není nikdo, kdo by na něj mohl v tomto duchu adekvátně navázat – a vzhledem k tomu, že se sám tváří na realizaci dvojky a trojky vlažně, je otázka, jak (či zda vůbec?) bude projekt dále pokračovat.
Fincherova (a Larssonova) cesta do pokřiveného světa odpudivé perverze a úchylné brutality, kde jen obtížně hledáme někoho, s kým bychom rádi zašli na panáka, je sice bezútěšná, nikoli však zcela bezvýchodná. Jen s málo kým se totiž můžeme vydat na odvrácenou, temnou stranu lidské duše, nepropadnout depresi, čeho všeho je člověk schopen, a vrátit se sice poznamenáni, ale nezlikvidováni zase zpátky. Kdo by si takový adrenalin čas od času rád opatrně nedopřál?
THE GIRL WITH THE DRAGON TATOO. USA 2011, 158 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: David Fincher. Scénář: Steven Zaillian (podle literární předlohy Stiega Larssona). Kamera: Jeff Cronenweth. Hrají: Daniel Craig (Mikael Blomkvist), Rooney Maraová (Lisbeth Salanderová), Christopher Plummer (Henrik Vanger), Stellan Skarsgärd (Martin Vanger), Yorick van Wageningen (Bjurman), Steven Berkoff (Frode), Robin Wrightová (Erika Bergerová). V kinech od 12. ledna 2012.
