Nejen za notoricky známými památkami můžou lidé vyrazit do italských Benátek. Letošní 58. Mezinárodní bienále výtvarného umění představuje v zahradách Giardini, ve vojenském prostoru Arsenale i v městských palácích a domech své expozice až do 24. listopadu 2019. Návštěvníky této události mnohakilometrová umělecká tour navede za nečekanými a různorodými vizuálně duchovními zážitky.
V instalacích desítek států se potkává racionální s emocionálním, vznikají přitažlivé průniky zemí, žánrů, symbolik, architektur. Téma přehlídky, pod kurátorským vedením Ralpha Rugoffa, nese poselství o tom, že můžeme žít v zajímavých časech, záleží na nás a vše se vším souvisí.
Stále mladá geometrie Stanislava Kolíbala
Bývalé nejisté tušené je název letošní expozice česko-slovenského pavilonu, o který se během přehlídek střídavě dělí tuzemští a slovenští výtvarníci. Stanislav Kolíbal (93) je nejstarší reprezentant české benátské výstavní éry, jeho geometrie ovšem neztrácí nic na své mladické síle či progresivitě. Což potvrzuje též kurátor projektu, rakouský historik umění a sběratel Dieter Bogner, s nímž sochař dlouhodobě spolupracuje.
Kolíbal rád tvoří s geometrií a její symbolikou, díky lapidárnímu tvarosloví mohl dobře navázat na modernistické dílo architekta Otakara Novotného, který pavilon navrhl ve stejném roce (1925), v němž se umělec narodil. Autorovou ambicí bylo uskutečnit větší synergii místa a budovy, proto se i před pavilonem nachází kovaná prostorová grafika.
„Je to vlastně poprvé, kdy jsem kresbu takto umístil, jinak bývá vždycky na stěnách. Propojení se stavbou je jistá podmínka, kterou jsem se snažil dodržet,“ komentuje v expozici profesor Kolíbal.
Minimalismus a koncept jsou sochaři vlastní už přes půl století. Jeho geometrická díla nestárnou a vyzařují esenci bytí. Výstava mapuje artefakty od roku 1963 po ty současné. Mezinárodní porota vybrala Kolíbala pro jeho nekompromisní a hluboce přemýšlivý umělecký postoj a vhled, v němž se estetické mísí s politickým.
Konstrukce a dekonstrukce
Další formálně mladý a věkem zralý autor je Afroameričan Martin Puryear (77), s jehož díly se v kurátorském konceptu Svoboda od Brooke Kamin Rapaportové můžeme setkat v pavilonu Spojených států. Doménou umělce jsou monumentální práce z kovů, dřeva a kamene.
Podobně jako Stanislav Kolíbal i Puryear vytvořil současnou obří plastiku Monstrance a voluta, která upoutá kolemjdoucí a je součástí vstupu do pavilonu pocházejícího z třicátých let minulého století. V interiéru jedna ze soch (Tabernacle) evokuje válečné dělo, jiné zase (Big Phrygian, Aso Oke) připomínají typické pokrývky hlavy.
Umělec Roman Stańczak (50) a kurátoři Łukasz Mojsak a Łukasz Ronduda připravili do polského pavilonu mimořádně působivou instalaci Flight pracující s kontrastem vzhledu luxusního soukromého letadla a jeho záměrné dekonstrukce. Rozpadem materiálů tvůrci potažmo ilustrují také zánik hodnot. Deformita objektu podtrhuje kritický přístup autora, metaforu odvrácené strany modernizace a nedostatku pocitu bezpečí.
Tajemné mikrosvěty
Prostor Arsenale pak nabízí tři nejvýraznější, téměř transformační zážitky. A sice setkání s monumentální geometrickou plastikou Mikrosvět čínského architekta a sochaře Liu Weie (47). Jde o molekulární schéma umístěné ve skleněné vitríně. Dalším silným vjemem je experimentální prostředí Zmenšující se vesmír irské výtvarnice Evy Rothschildové (48), prezentující Irsko prostřednictvím čtyř sousoší různých materiálů a forem v kontrastně barevných i černobílých kompletech.
A nesmazatelná tečka za prohlídkou Arsenale? Multimediální výstava In Dante Veritas, umístěná v jednom z posledních doků. Ruský sochař Vasilij Kljukin (43) si svým infernem plným hlasů a precizně nasvícených kovových skulptur dokáže diváka podmanit. Čtyři jezdce z Apokalypsy přirovnává k přelidnění, dezinformování, vyhlazování a znečišťování. Idea výstavy zahrnuje smutnou realitu: nejsme ochotni čelit pravdě, jsme příliš zaneprázdněni.
Součástí programu bienále jsou, jako vždy, volně přístupné instalace v ulicích a expozice v domech či institucích, do programu je zahrnut i „ostrov skla“ Murano.
