Výstava Russia. Timeless, jež je k vidění v pražském Centru DOX, nese výstižný podtitul „bezčasí v současném ruském umění“. Konfrontací děl z doby SSSR i putinovského Ruska kurátoři předvědčivě dokazují, že v této části se – bohužel – vůbec nic nezměnilo. Doba nedoba.
Recenze: Vpřed do temné minulosti
Přestože autoři – rusista Tomáš Glanc a v Praze žijící ruský výtvarník Anton Litvin – v úvodním textu píší, že „výstava nezdůrazňuje politická a aktivistická témata, jde v ní o uměleckou reflexi dějinného koloběhu a o potíže s východisky z pradávných modelů a vyježděných kolejí“, lze s tím polemizovat.
Umění poznamenané politikou
V současném Rusku se totiž skutečný umělec, ať chce, nebo nechce, politice a jejím dopadům na každodenní život zkrátka nevyhne, s trochou nadsázky lze tedy tvrdit (a vystavená díla to potvrzují), že ruské umění politické či politikou poznamenané je. A je zcela jedno, jestli to bylo uměleckým záměrem, nebo ne.
Před návštěvníkem se představují díla, jež se ostře a navýsost uměleckými prostředky obracejí k palčivým problémům SSSR i Ruské federace. Kurátoři pro to mají vysvětlení: „Dojem ‚bezčasí‘ vyvolávají ruské symboly a znaky obecně, ať už pocházejí ze staré Rusi, carské říše, ze sovětského, či postsovětského období – v současnosti se podivně smíchaly a zpřeházely a staly se výzvou pro umělecké reakce a kreace.“
„Historická paměť se vždy a všude přinejmenším do určité míry řídí momentální ideologickou objednávkou, v Rusku se ale tento jev zdá být obzvlášť poplatný utilitární mocenské poptávce,“ dodávají. „Umělci sice operují ve vlastním systému souřadnic, zároveň jsou ale hypersenzitivní k dění ve společnosti.“
O této senzitivitě vypovídají všechna vystavená díla, jedno zdali se jedná o skutečně nadčasové obrazy Semjona Agroskina Ramínka (2019), Přezůvky (2018) a Tři okna (2001), tři nadčasové existenciální výpovědi o bezčasí, na olej Hurá! Oskara Rabina z roku 1965, nabízející vskutku temný průhled do reality, či jeho Javorový list (1971) , kde v expresivní temnotě nebe i půdy září jediný list. Snad jako znamení naděje.
Také Bouřka nad krajinou (1961) Erika Bulatova pracuje s temnými odstíny hnědě a rudé a pustá krajina je zde spíše skládkou strusky či balvanů než něčím přívětivým.
Výstava Russia. Timeless (DOX)
Klasik sovětské i ruské nezávislé tvorby Ilja Kabakov podložil na svých Omalovánkách (1997) siluety kachniček, parníků a zajíčka jednoznačným vzkazem, který ponecháváme v originále: Pošjol na chuj! A netřeba přemýšlet, komu je adresován. Jasné je i poselství Nikolaje Kozlova a jeho Objektu (1989) s všední rekvizitou všedního života: starou prošívanou dekou, nahrubo přišitého kapesníku a polštářku, s nápisem Idioti vyvedeným bílými knoflíky.
Výklad nepotřebuje ani Domovina (2011) Chaima Sokola, velká mapa Ruska sešitá z látky na hadry na podlahu – vskutku ironizující pohled. A tentýž autor vystavuje i asi sedm metrů dlouhou Roli (2018), černé postavy, jdoucí odněkud někam a vypovídající o kolektivní paměti a obecném tématu oběti, prchající či putující… Před čím? Kam? Na Sibiř? Ze Sýrie?
Smích jako sklo mezi zuby
Ironizující dílo Dmitrije Prigova Počítač v ruské rodině (1994), na němž si zjevně autor ve světle monitoru čte v encyklopedii, či jeho Rusko (2004), video, ve kterém učí kočku říkat Rusko, může vyvolávat pousmání, ale pozor: taková legrace to zase není.
Stejně jako u dalšího pražského Rusa, Viktora Pivovarova, a jeho alba Svědectví současníků (1998–2001), obsahujícího sedmnáct kreseb ilustrujících vzpomínky na Lenina a Stalina. Dílo je samozřejmě mystifikací, výsměchem všem neuvěřitelným hagiografiím. Výsměchem ale skřípavým jako sklo mezi zuby.
Na koláži Anatola Brusilovského Tvář (1987) je roztrhaná Jelcinova fotografie, v pozadí pak Brežněv a další komunista, na koláži Fakír na hodinu (zač. 90. let) je Kristus z ikony obklopen ve státním znaku nápisem „Proletáři všech zemí, spojte se“ ve všech svazových jazycích, lemovaný koláží bolševických předáků (Brežněv, Castro i Husák).
Lidorubci
Skutečně mrazí z krátkých videí z 80. let Jevgenije Jufita, otce hnutí nekrorealistů, zachycujících makabrózní absurditu Sovětského svazu – ve filmu Dřevorubec se herci bez slitování neustále v zasněžené krajině mlátí klacky, přepadávají, věší, jsou to spíše lidorubci, a k tomu industriálně-metalická muzika. Opravdu výstižné, a to samé platí pro další filmy, jako Sanitáři-vlkodlaci, Jaro, Sebevražedná monstra či Rytíři nebeských výšin. Stále se zde děje cosi krutého, nesmyslného, podobě jako v povídkách Daniila Charmse či textech Alexandra Vveděnského ze 30. let.
Podobně děsivé jsou dvě patnáctiminutové animace skupiny The Blue Soup, vytvářející temná, klaustrofobní, děsuplná videa, jako je vystavený Nacucaný děs (2019), na němž vidíme bytnící objekt jako z nějaké sci-fi nebo hrůzného snu, či Náklaďáky (2006), jedoucí v nekončící smyčce neskutečnou krajinou, s neznámým, rozhodně však znepokojivým nákladem i cílem.
Výstava Russia. Timeless (DOX)
Jasný je naopak objekt Antona Litvina Noviny (2010), s prázdnými místy vyřezanými cenzurou do kamene, či objekt Arťoma Loskutova Vpřed v temnou minulost, reflexní nápis písmeny na rudém pozadí. Konstatování by posloužilo i jako možné motto celé vynikající výstavy, již je dobré, zvláště dnes, vidět (možnost máte do 6. ledna). Jejím symbolem ale může být i akce Andreje Kuzkina Do kruhu (v betonu) z roku 2008, kdy umělec chodí dokola v kruhu naplněném betonem. Budí pocit beznaděje, že není cesty ven… a beton tuhne.
