Monumentální román Úzká cesta na daleký sever australského spisovatele Richarda Flanagana zaujme strhujícím svědectvím o utrpení zajatců při výstavbě siamsko-barmské železnice za 2. světové války. Je ale také zničující zprávou o tragické síle zapomnění, jež prostupuje životy – vztahy i city.
Spisovatel Richard Flanagan (*1961) vstoupil tímto dílem mezi autory, kteří budou od této knihy sledováni velmi ostře: může za to ocenění, jež se mu v roce 2014 za román dostalo. Prestižní Man Booker Prize pro anglo-americké autory z něj činí významného spisovatele na výsluní, i když jeho dosavadní tvorba snese náš skromný zájem.
Doufejme, že některé z jeho předchozích děl, například Gould's Book of Fish (Goldova kniha ryb, 2013) nebo Death of a River Guide (Smrt říčního průvodce, 1994), se v češtině brzy objeví.
Nejde pouze o remake
Flanaganovo psaní, na jaké nejsme v domácích podmínkách opravdu příliš zvyklí, fascinuje svébytnou a rafinovanou strukturou; působí literárně jako zjevení – s místy velmi ostrými stylistickými záblesky. Předseda poroty Bookerovy ceny A. C. Grayling oprávněně mluvil v závěrečné řeči o „výjimečné eleganci a síle“ díla.
Skutečně, autor, jenž se nebojí kombinovat vysoký i nízký styl (tragédii i melodrama), témata (válku a lásku) ani klasiky (Vergilia a Tennysona), se tu neobjevuje často; nakladatelstvím je uváděn jako remake po 60 letech – slavného díla: Most přes řeku Kwai (Le Pont de la Rivière Kwai) francouzského spisovatele Pierra Boullea. Román u nás vyšel v roce 1964 – ve známost vstoupil zfilmováním režisérem Davidem Leanem z roku 1957.
Autor svůj román věnoval otci, přesněji „válečnému zajatci sanbjaku sandži go (335)“; jeho styl tvoří zdánlivě neslučitelné esence: někdy až krutá střídmost, lyrismus, spektakulárnost i křehká poezie. A co si počít s názvem? Nazvat román podle díla japonského básníka ze 17. století, zakladatele haiku, Macuoa Bašóa může působit skutečně až ostentativně, má ale svoji přesnou logiku, nejde jen o nějakou „literátskost“.
Mezi dvěma ohni
Hlavním hrdinou příběhu, jehož podstatná část se odehrává uprostřed války, přesněji v roce 1943, na siamsko-barmském pomezí při výstavbě „železnice smrti“, je Dorrigo Evans – lékař ne nepodobný skutečně přeživšímu ze stovky „bílých otroků“, známého jako Weary Donald. Z perspektivy stárnoucího hrdiny opisuje Flanagan hrůzy výstavby a ponižování zajatců, kde se střetávají nejen odlišné kultury, ale i různé a odlišné individuality. Když nechává některé z nich posléze promluvit, nezní to jako úlitba bohům.
Dorrigo, křestním jménem ve skutečnosti Alwyn, neřeší ale toliko skutečnost, jak přežít (a neobětovat zbytečně zajatce na dokončení stavby japonského Císaře), ale i své vztahy k ženám. Ty zde zosobňují dva protiklady: Ella a Amy. Příběh, jenž pokračuje až daleko za zkušenost „železnice smrti“ spojuje jako most (řeka Kwai je tu zmíněna pouze dvakrát) kultury, minulost i přítomnost, vinu i hrdinství. Vztah k ženám, o nichž Evans promlouvá, má jistou míru odtažitosti, jako kdyby se nemohl vzpamatovat ze zážitků války, jež lásku popírá – je tvořena nenávistí tak hlubokou, že odmítá i milost lásky.
Evans se ocitá mezi dvěma ohni: uprostřed vzpomínek na peklo, jež se mu proměňuje v každodennosti, překračuje mílovými kroky jeho vlastní zkušenost a propadá se hluboko v zapomnění. Předsmrtné básně, jež mu přinese jednoho dne skupina japonských turistů, ověšená fotoaparáty, působí groteskně, ale Flanagan dokáže i z absurdity vytěžit maximum. Pět oddílů, jež autor uvozuje autory citáty z haiku, ať už je to Bašó nebo Issa, nepůsobí artistně, ale ryze věcně.
Flanaganovo odhodlání neskrývat nic z toho, co život přináší, nepůsobí vždy příjemně ani optimisticky. Ona „úzká cesta“, jak připomíná překladatel Jiří Hrubý ve své poznámce, není jen „cestou na daleký sever“. Ať už jste, či nejste křesťan nebo buddhista, vždy vede, budete-li chtít, i do vašeho nitra.
Richard Flanagan: Úzká cesta na daleký sever (The Narrow Road to the Deep North). Přeložil Jiří Hrubý. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2015.
