I pro zavedené kapely s jasnou identitou, jakými jsou třeba slovenští Korben Dallas, existuje možnost radikální změny, jak se ukazuje na jejich novém albu Bazén.
Pravda, obvykle takové změny „totožnosti“ jak u jednotlivců v osobních životech, tak kupříkladu v umělecké dráze kapel působí tristně. V případě Korben Dallas nejde o marnivost a snahu „znít zajímavě“; žádné nové oblečení a obarvené vlasy, spíše přemýšlení nad tím, čeho jsem ještě schopen. Vždyť i na téhle desce se spíše než o nových láskách zpívá o umění společně zestárnout. Poslouchat novinku Korben Dallas je něco jako slyšet příběh chlapa po čtyřicítce.
Znáte poučku, že první skladba na desce vás musí vtáhnout během několika vteřin, že hudebník musí ihned něco předvést, jinak se s posluchačem mine? Pokud taková poučka existuje, a v době ochutnávání a snadného překlikávání digitálních downloadů nejspíš ano, vzkazuje deska Bazén se zvukovým fórkem namísto úvodní skladby zhruba toto: známe svou cenu a nehodláme nikomu nadbíhat.
Posluchačská spoluúčast je tady nutná, i když, prozraďme, nakonec jde o desku chytlavých popových písní. A nic na tom nemění dlouhé minuty elektrické kytary zmutované ve stylu Adriana Belewa, naoko zápasící s laciným casio beatem na konci skladby Závidím ti.
Britský producent Eddie Stevens (nejde o najatého profesionála pro efekt světovosti, slovenská linka tu existuje: jedná se o partnera zpěvačky Jany Kirschner) se v případě Korben Dallas opravdu „rozšoupl“. Pokud jde o zvuk, kapela si na Bazénu prostě není podobná, zní jinak.
Producent Stevens z klasických rockových nástrojů učinil základní stavební prvky nového vesmíru, v němž dostal mužský hlas Korben Dallas svůj protipól v rafinovaně aranžované ozvěně ženských hlasů, připomínající snový svět nahrávek takových mistrů, jako byli třeba Zdeněk Liška nebo vokální Linha Singers. Stevens použil esenci Korben Dallas, rozložil zvuk na prvočísla a nově sestavil. Působí to svěže a přehledně…
