Recenze: Sylvie Krobová se podívala do noci, až na dno

Páté album Sylvie Krobové Dívám se do noci je zatím jejím nejvydařenějším – a to je co říct. Již od svého debutu Stín se totiž písničkářce s nezaměnitelným rukopisem i projevem dařilo udržovat kvalitu svých alb hodně vysoko.

Již zmíněný debut přinesl v roce 2006 písně, z nichž byla cítit silná autorská osobnost, a to jak hudebně, kdy se hráčka na klavír a akordeon volně pohybovala mezi šansonem a jazzem, tak textově, kdy se její lyrické výpovědi rovnaly výpovědi básnířky. Koneckonců její třetí (Chvilka co se chytí, 2011) a čtvrté album (Let dýmem, 2015) nabízelo i zhudebněné verše Ondřeje Fibicha, Sylvie Plathové a Ivana Blatného.

Na albech Sylvie Krobové se sice měnili spoluhráči (vždy výteční, dobře vybraní a důležití pro celkové vyznění), nicméně zůstával výrazný a stále se lepšící a také rozvolňující se autorský přístup. Každou deskou přitom písničkářka překonávala sama sebe.

Již na čtvrtém albu spolupracovala s trombonistou Janem Jiruchou, tehdy jen v triu, ještě s kontrabasistou Petrem Tichým, mimochodem hudebníkem se skutečně hodně širokým záběrem. A to samé platí pro Jiruchu, který osciluje mezi současným jazzem, soudobou vážnou hudbou, alternativně laděným rockem i různými experimenty, a dokonce svéráznou dechovkou.

Stálé napětí

Na novince již Tichého neslyšíme, aranžér Jirucha ale přizval jednak smyčcový kvartet Unique Quartet, tak trumpetistu Petra Harmáčka a klavíristu Vojtěcha Procházku, člena vynikajícího nadžánrového Vertiga. Díky tak barvitému a samozřejmě i vysoce kompetentnímu obsazení si měl aranžér s čím vyhrát, z každé písně je ovšem cítit, jak vše podřídil jejímu vyznění.

Z Krobové zpěvu je zase znát naprostá jistota, zároveň v něm dokáže pracovat s emocemi, přitlumit je i pustit vše naplno, nikdy ale nepřepíná – ne nadarmo vystudovala operní zpěv, nesmíme opomenout ani její hereckou praxi, zkrátka umí své slovo – v tom nejlepším smyslu – prodat.

Což platí pro všech osm písní alba. Úvodní a současně titulní píseň stojí na uměřené komorní souhře kvartetu s akordeonem, z níž se vynořují motivy smyčců či trumpety, a díky všemu, co bylo předesláno, v ní Krobová udržuje – i přes svou relativní délku a prostý melodický motiv – stálé napětí. Stejně jako například u sedmiminutové elegické písně Hrej, v jejímž textu, procházejícím všemi měsíci, se stále vrací touha po emočním teple – jež ovšem nepřináší ani závěrečný verš: „Prosinec, poslední svíčka, pak už nic…“

Rozverně i rozervaně

Album ale není nějak pochmurně či bezvýchodně laděné, naopak, nasvícením různých poloh Krobová svými písněmi maluje plnější obraz. Jako třeba v písni Do dna, jež začíná, po tragicky rozeznělých klavírních strunách, vlastně docela rozverně, záhy se ovšem, nad běhy klavíru, tklivě a rozervaně objevují slova o „tiché prázdnotě, plné po okraj“. A přestože se klavír opět roztančí, byť je to již spíše dance macabre, slova o prázdnotě jsou nyní podávána až rabiátsky, plna zpochybnění a improvizovaný, leč ovládaný chaos spěje k závěru. A pak „znova cvak“.

Sama Krobová uvedla v rozhovoru v roce 2006, že její písně „mají určitý přídech patosu“, její slova je ale nutné brát s rezervou. Trochu patosu v jejím podání možná najdeme, spíše však jde o zcela přesvědčivé ztvárnění chvil, prožitých skutečně, do dna. A budeme-li chtít být přece jen patetičtí, tak nejen chvil, ale úplně všeho.

Závěrečná Loučení bez slova pak prokazuje i kompoziční kvality Jana Jiruchy, bezchybně se mu totiž podařilo vžít do kompozičního ducha celého alba, jež si zcela zaslouží stát mezi nejlepšími nahrávkami roku 2018.

Sylvie Krobová a Jan Jirucha: Dívám se do noci, vydalo Polí5, 2018.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

„Největší kulturní stavba od Opery.“ V Sydney otevírají nové muzeum

V Sydney otevírá 7. listopadu nové muzeum, které se prezentuje jako „největší kulturní stavba od dob Opery“. Výstavu Powerhouse Parramatta pokryl rozpočet ve výši bezmála miliardy australských dolarů (zhruba patnáct miliard korun). Skvrnou na velkoleposti stavby se staly otazníky kolem financování a manažerského přístupu. Jen pár týdnů před otevřením byla odvolána ředitelka společnosti.
7. 11. 2026‌‌

Festival queer filmů Mezipatra se zaměřil na dospívání

V Praze se koná festival queer filmů Mezipatra. Potrvá do 12. listopadu, poté se přesune do Brna. Soutěžní přehlídka nabídne téměř osmdesátku snímků, z toho padesát krátkometrážních.
6. 11. 2026‌‌

Zlaté dítě se u narcistů nemá dobře, upozorňuje Dvořáková. Na Vrány proto navázaly Rány

Spisovatelka Petra Dvořáková se po šesti letech od vydání svého bestselleru Vrány vrací k tématu násilí v dysfunkční rodině. V novince Rány popisuje vztah narcistické matky a její dospívající dcery. S novelou zároveň vychází příručka o tom, jak rozpoznat skryté násilí v rodině.
6. 11. 2026‌‌

Itálie znovu vyšetřuje vraždu režiséra Pasoliniho. Po 51 letech se objevil nový svědek

Italští vyšetřovatelé znovu otevřeli případ vraždy spisovatele a režiséra Piera Paola Pasoliniho, která před 51 lety otřásla celou zemí. Za jeho smrt byl v 70. letech odsouzen sedmnáctiletý mladík, který se k činu přiznal. Soud však už tehdy připustil, že pachatelů muselo být více. Nový svědek by nyní mohl pomoci objasnit okolnosti vraždy jednoho z nejvýznamnějších italských poválečných intelektuálů.
6. 11. 2026‌‌

Evropský pohled

ČT24 každý den vybírá z obsahu publikovaného evropskými veřejnými médii, členy Eurovize.