Mohutný román Stehlík americké spisovatelky Donny Tarttové (*1963) má všechny atributy lierárního blockbusteru. Zápletka nabízí aktuální kontext, postavám nechybí barvité charaktery a dějová linka připomíná, že dramatické vyznění není možné bez nečekaných zvratů. Ideální četba na vánoční svàtky!
Vypravěčem základní osnovy knihy je mladý americký starožitník Theodore Decker, jenž se v předvánočním čase ocitá z blíže neznámých důvodů v Amsterdamu, zmítán horečkou a pochybnostmi v hotelovém pokoji číslo 27, zatímco za okny padá déšť se sněhem. Dusivá atmosféra města tvoří oponu děje, jenž od prvopočátku vyvolává tíseň.
Uměnovědný thriller nejen pro jemné duše
Tarttová získala v roce 2013 za tento rozsáhlý román, čítající 730 stran, Pulitzerovu cenu pro nejlepší americký román roku. Pochvaly se jí dostalo od vyhlášeného autora thrillerů Stephena Kinga i náročné kritičky newyorských Times Michiko Kakutaniové. Porotu ocenění, zdá se, zaujala zejména Tarttové literární zručnost i schopnost zasadit příběh do aktuální současnosti, prodchnuté obavami nad osudem americké civilizace.
Středobodem literáního opusu je svébytná meditace nad jedním uměleckým dílem - Stehlíkem (v angličtině Goldfinch, tedy zlatokřídlý ptáček) - vlámského mistra Fabritia, jež se stane osudným hned několika lidem, zejména ovšem vypravěči, k němuž se za tragických okolností dostane. Maličký obraz za nožku přivázaného stehlíka, které jeho tvůrce namaloval v roce 1654, v roce svého skonu, by mohl být metaforou samotného vypravěčova osudu, kdyby mistrovské dílo nebylo tím, co se v dějinách umění označuje někdy za trompe-l'œil.
Zlatý ptáček zkrátka klame oko. V příběhu Donny Tatttové Stehlík navíc klame i tělem.
Sama Tarttová uvozuje šest kapitol věhlasnými citáty (Camus, Rimbaud, La Rochefoucauld, Schiller, Nietzsche), aby dodala filozofickou hloubku dění, pohybujícímu se v dramatických poryvech literárního schématu napínavého thrilleru. Když dojde na výbuch, jenž promění fatálně Deckerův život, následuje úvaha o lidské samotě, jakmile jde při gangsterské střílečce opět doslova o život, autorka neváhá situaci zachránit Deckerovým sněním o zakrvavených loveckých trofejích Jana Weenixe.
Mimochodem, být v thrilleru starožitníkem patří poslední dobou k velmi silným klišé. Ale je to jistě přitažlivější, než kdyby nad samotou a Janem Weenixem rozjímal třeba doplňovač zboží v Tescu, že? Být jemnou duší, pro to člověk ale nemusí být vždy jen znalec umění.
Popisy barvité i barvotiskové
Co se bezesporu Tarttové daří, jsou popisy: někdy možná až příliš detailní; čtenáři, který si na to nakonec po nějakých stech stranách uvykne, potěší ironické komentáře o newyorské smetánce i psychedelické rabiátství zfetovaných lasvegaských gamblerů.
Hobie, Andy, Pippa, Kitley a zejména Boris, ukrajinský Theodorův přítel - všechny tyto postavy i další (okouzlující Samantha Barbourová) vykreslila Tarttová umně, barvitě, i když si někdy vypomohla i barvotiskem. Co by to ale byl za román z Ameriky, kdyby v něm nebyli ti z řetězu utržení Východoevropané, respektive sovětští lidé? Na Čechy přijde řeč jen marginálně, proto se laskavý český čtenář tím koloritem může i trochu škodolibě bavit.
Velký díl práce odvedl překladatel David Petrů, který se přebrodil sedmisetstránkovým Stehlíkem ve velkém stylu: nabídl adekvátní četbu bez kazu - včetně českých odposlouchaných teenagerských hlášek; o schopnosti, s jakou naložil s názvoslovím i četnými rusismy, ani nemluvě.
Donna Tarttová: Stehlík (Goldfinch, 2015). Vydalo nakladatelství Argo. Přeložil David Petrů.
