Dlouhých šest let trvalo, než se fanoušci kapely Slipknot dočkali nového alba. V roce 2014 vyšla šestá studiovka s názvem 5: The Gray Chapter a devítihlavá saň z Iowy vyrazila do světa. V rámci tour Prepare for Hell konečně zavítala po sedmi letech i do České republiky a ve vyprodané O2 areně předvedla, že je právem jednou z nejpopulárnějších metalových kapel současnosti.
Recenze: Slipknot pohltili s pekelnou show všechny své „červy“
Sebevražedné tendence Mikea Muira
Jako předkapelu si Slipknot zvolili legendární Suicidal Tendencies – „otce crossover thrashe“ a modlu všech skejťáků. Z původní sestavy téhle bandy sice zbyl už jen frontman Mike Muir, ale to jí nikterak neubírá na statusu. Kapela známá mícháním stylů od hard coru, punku až po thrash dokáže rozproudit krev a správně nabudit fanoušky. Přestože právě letos oslavila 35 let své existence, svým energickým vystoupením dokazuje, že muzikantský důchod odkládá právem a leckteří mladší kolegové by jí mohli závidět. Během svého setu přehráli Suicidal Tendencies průřez tvorbou a zahráli hity jako Possessed To Skate, How Will I Laugh Tomorrow nebo Cyco Vision. Půda byla připravena, peklo mohlo začít.
Uvolni řetězy, příteli. Ukážu ti vztek, co jsem skrýval…
Slipknot se na scénu vřítili hned po úvodním intru, aby do diváků napumpovali energii úvodním singlem The Negative One, prvním ze čtyř zástupců nového alba. Kapela své „maggots“ (neboli červi, jak Slipknot přezdívají své fandy) nikterak nešetřila a bez zbytečných prostojů sypala jeden song za druhým od Iowy přes All Hope is Gone. Zazněla tak většina zásadních skladeb jako Eyeless, Dead Memories nebo Duality. Z „Šedé kapitoly“, jež nese odkaz na zesnulého basáka Paula Graye, pak zaburácela ještě energická Skeptic, klidná Killpop a niterní Devil in I.
GALERIE
Slipknot v Praze
Trochu zamrzela absence Blister Exist, People-Shit či Heretic Anthem, protože zakřičet si spolu s Taylorem „If you're 555, then I'm 6(sic)6!“ je snem snad každého opravdového příznivce téhle maskované party. Tuto absenci však vynahradili přídavkem v podobě Surfacing, Left Behind a závěrečné Spit It Out, při které už tradičně došlo i na legendární „Jump the fuck up!“, bez kterého si koncert lze jen těžko představit.
I přesto, že se během minulých let Slipknot museli vypořádat s několika nepříjemnými skutečnostmi, mezi něž patřilo již zmíněné úmrtí jednoho ze zakládajících členů Paula Graye a odchod jedné ze stěžejních postav kapely, bubeníka Joeye Jordisona, dokázali vše ustát a vrátit se na výsluní se vší parádou. I když je jim mnohdy vyčítáno, že sklouzli k jisté formě komerčnosti, v Praze předvedli skvělou zhruba 90minutovou a energií našlapanou show, okořeněnou o hydraulické bicí a perkuse. Obešli se bez pompézního a zbytečného cirkusu a zaměřili se spíš na komunikaci s diváky a decentní, příjemnou videoprojekci.
Že sestava patří k nejpopulárnějším kapelám současnosti, bylo patrné již z pohledu do publika složeného z několika generací. Nicméně když frontman Corey Taylor promlouval k davu, který oslovoval jako své přátele a rodinu, burácela celá aréna od kotle po tribuny. Nejsou to „jen“ masky, ale právě pocit sounáležitosti, který dokáží Slipknot ve svých maggots vyvolat, je to, co je dělá jedinečnými. Protože všichni jsme tak trochu Psychosocial.