Po publicistických a dětských knihách rozhodila Petra Dvořáková povídkové Sítě. Zachytila v nich příběhy tří žen, jejichž sebedůvěra je tak děravá, že z nich dělá snadnou kořist. Naštěstí existují i sítě záchranné. Ty autorka – na rozdíl od hrdinek – nepotřebuje, i když se občas zadrhne na mělčině.
Kristýna si vyčítá, že svými nedostatky kazí vztah s partnerem, který pro ni a jejího syna chce přece jen to nejlepší. Karolína je nešťastná z role obětavé několikanásobné matky, do níž ji tlačí křesťanské obrácení jejího manžela. Naďa věří, že nejdál nedojdeš s poctivostí, ale s výstavními čtyřkami.
Všechny tři jsou hodný holky, nedostatečné sebevědomí z nich ale dělá tvárnou hmotu pro sebejistější a silnější okolí – psychopatického podvodníka a náboženského fanatika (v případě Kristýny a Karolíny). Jistota přesvědčení, kterou jejich uzurpátoři mají, jim chybí. Nejdramatičtěji z trojice v tomto vyznívá příběh Nadi, jež je svou vlastní obětí i manipulátorkou.
Řekni mi, jak píšeš, já ti řeknu, jaká jsi
Její přeměna z úslužné zdravotní sestřičky (která lidem utírá zadky) v zištnou prodejkyni pochybného projektu s pupečníkovou krví (která si s lidmi vytírá zadky) má největší napětí. I přispěním dynamiky, s níž Petra Dvořáková text z chladnokrevného pohledu hlavní hrdinky napsala.
Různorodostí způsobu vyprávění dokresluje charaktery i ostatních žen – a zatímco v pečlivosti výběru formy a stylu se pustila sebejistě do hloubek, místy se na úkor toho v obsahových sítích trochu plácá.
V příběhu snadno manipulovatelné učitelky Kristýny použila autorka převážně er-formu, dokládající vlastní slova postavy o potřebě „nasvítit“ si určité životní situace z nadhledu; příběh samotný působí poněkud nemastně a předvídatelně (věřme ale, že s autorčiným záměrem přizpůsobit ho tak Kristýnině celkové nevýraznosti).
Karolínin problém postupně odkrývá povídka v dopisech, přesněji v e-mailové korespondenci hlavní hrdinky s knězem, prokládanými „samomluvou“ jejího manžela. Čtenáři se tak dostane hned trojí pohled na jeden a tentýž problém. Styl Karolínina psaní je opět odlišný od jejích knižních „kolegyň“ – patří ženě uvyklé zodpovědnosti, vědomé si důležitosti rodiny a nakloněné tomu o věcech uvažovat.
Pohádka o sebevědomí
Autorka se pokusila o beletristickou studii sebevědomí, na jedné straně přehnaného, na druhé nedostačujícího, tedy problému, který v moderní společnosti nabývá na důležitosti (v genderových měřítkách ještě více).
Při rozuzlení příběhů ale sáhla po až pohádkových schématech, zatímco křehká Kristýna a rozumná Karolína jsou prostřednictvím pomocné ruky chápajícího „kouzelného dědečka“ (byť v podobě psychologa a duchovního) odměněny happy endem, prospěchářská Naďa si zaslouží vytrestat. Tato přílišná jednostrannost dobra a zla (markantní především v první a třetí povídce) je mírně rozčilující. Lidé a okolnosti bývají přece složitější.
Chytání ženské duše
V beletristické prvotině navazuje Petra Dvořáková na motiv předchozích knih – rozhovorů o víře Proměněné sny, za něž získala publicistickou Magnesii Literu, a stylizované výpovědi o mentální anorexii Já jsem hlad. Ve svých dílech opakovaně hraje o duši, především tu ženskou (jedna z jejích knih ji měla i v podtitulu).
Pohled současných českých spisovatelek, plus minus třicátnic, na ženskou duši svých vrstevnic by si zasloužil samostatný rozbor (v poslední době vyšlo hned několik takových próz) – do textů Petry Dvořákové se neustále vrací téma jistoty a jejích subjektivních a objektivních berliček.
V nejnovějších povídkách ji ženy hledají v mužích, v duševních rozborech psychologa i duchovním vedení kněze, dokonce v plastické chirurgii, a dřív nebo později i samy v sobě – přičemž všechny tyto opory mohou být sítěmi jak záchrannými, tak omezujícími.
Knižní Sítě, které autorka rozhodila v dobře prozkoumaných vodách, stačí na výlov tří slušných příběhů o (ne)svědomí a manipulaci. Čeří hladinu s příslibem, že příště by v nich mohl uvíznout opravdu kapitální úlovek.
Petra Dvořáková: Sítě – příběhy (ne)sebevědomí. Vydal Host, 2016.
