Část nahrávek z nového alba Rough and Rowdy Ways zveřejňoval Dylan postupně už od konce března a tím náležitě přikládal pod očekávání. Celá deska pak po vydání vyvolala vlnu nadšených recenzí – zcela oprávněně. Vlastně by nás to ani nemělo překvapit, dobré přijetí je v kontextu Dylanovy téměř šedesátileté dráhy víceméně konstantou. A přece…
Recenze: Rough and Rowdy Ways. Nové písně Boba Dylana plynou, ale nemíjí
Na devětatřicátém studiovém albu – prvním počinu s autorskými písněmi po osmi letech – se Dylan opět přerozuje, hudebně i textově, zároveň klade na posluchače, na jeho všeobecný rozhled, značné nároky. Tak tomu ale bylo víceméně vždy – a nikomu, především však Dylanovi samotnému, to nevadilo. On jistě neměl pocit, že se předvádí, dělá chytrého, a my si nepřipadali v roli poučovaných žáčků.
Texty nové nahrávky jsou plné odkazů jak na populární kulturu, tak literaturu, poezii, filozofii i náboženství, nejvíce snad v Murder Most Foul, kde bychom napočetli až osmdesát narážek vsazených do písně o vraždě J. F. Kennedyho – Dylan zde zmiňuje The Beatles i Woodstock, Jih proti Severu i Everly Brothers, v litanickém závěru však končí sžíravým veršem, v němž parafrázuje název americké hymny, místo o hvězdami posetém praporu však zpívá o vlajce potřísněné krví. A to vše na ploše sedmnácti minut!
Čímž se dostáváme k další výrazné kvalitě alba: z deseti písní znějí čtyři přes čtyři minuty, tři přes šest, zbytek ale doplňují téměř osmiminutová, desetiminutová a sedmnáctiminutová nahrávka. A přestože je celé album víceméně ve volnějších tempech, nedochází zde k dramaturgickým zvratům, čas při poslechu nevnímáme.
Dylan totiž umí udržovat napětí v dlouhých písních i s ořezaným doprovodem, bez nějakých aranžérských ohňostrojů, skladby samotné též nepřekypují náhlými zvraty, vše je jaksi přirozené. Písně zkrátka plynou, ovšem nemíjejí nás, zůstávají. Výrazný podíl na tom jistě má i vynikající kapela, ostatně právě ta, s níž Dylan objíždí svět a před rokem navštívil i Prahu.
Konec? Ne tak docela
Dylan se v písních, v odkazech, náladách vrací do minulosti, není to však nějaké staromilecké stýskání (se skrytým proklínáním všeho nového, tedy nepřátelského) – Dylan je ukotven tady a dnes. A že se albem táhne lehká nitka konce, není zase tak překvapujcí. Ovšem pozor: byť se jedna z písní, téměř osmiminutové řezavé blues, jmenuje Crossing the Rubicon, Dylan v aktuálním rozhovoru pro The New York Times varuje všechny vykladače: „Slova písní jsou skutečná, jasná a hmatatelná, žádné metafory.“
A tak můžeme vnímat i verše z písně Mother of Muses: „Začal jsem být unavený z toho honit se za lžemi / Matko múz, ať jsi kdekoliv, dávno jsem přetáhl svůj život“, či z písně Key West (Philosopher's Pirate), kde zpívá: „Narodil jsem se na špatné straně kolejí / stejně jako Ginsberg, Corso a Kerouac / Jako Louis a Jimmy a Buddy všichni ti ostatní…“
A zpívá-li v již zmíněné Mother of Muses „putuji nalehko a pomalu se vracím domů“, ano, můžeme tomu rozumět jako smíření se s nevyhnutelným koncem, můžeme to ale vnímat i jako přiznání všech těch bohatých kořenů v celé Dylanově dosavadní, tak úžasné tvorbě.