Vrcholem letošní operní sezony v Národním divadle se měl stát Lohengrin Richarda Wagnera. Jeho pravnučka Katharina slíbila připravit pro Prahu nové režijní pojetí, z čehož však bohužel sešlo. V Praze byla uvedena půl století stará inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera z bayreuthských slavností. I přes dobré pěvecké výkony nelze tuto věkovitou labuť přijmout bez rozpaků a myšlenek na promarněnou příležitost. Otázku, proč se ve Zlaté kapličce hraje právě tato inscenace a komu je určena, se nedaří uspokojivě zodpovědět.
Recenze: Retro labuť z mauzolea v Bayreuthu je promarněnou šancí
Katharina Wagner, pravnučka slovutného německého komponisty, proslula moderními až skandálními inscenacemi, jimiž otřásla i wagnerovskému kultu zasvěcené Bayreuthské slavnostní hry, jež společně se svou sestrou řídí. Namísto ohlášené nové inscenace, která se měla odehrávat v bazénu a údajně byla technicky neproveditelná, však v Národním divadle uvedla režijní koncept svého otce, který měl premiéru v roce 1967.
Inscenace Wolfganga Wagnera byla obnovena na základě fotografií, režijní knihy a dalších zdrojů z archivů bayreuthských her. První a třetí akt se odehrávají před bledě modrými, ornamentálně vyvedenými kulisami, druhé jednání pak v přítmí blíže neurčitelných hradních prostor. Příběh rytíře Svatého grálu, který v člunu taženém divokou labutí přispěchá na pomoc ctnostné Else von Brabant, je diváku předložen v nejklasičtější možné verzi, v dobových kostýmech, bez jakýchkoliv aktualizací, pln operních gest a důstojných pohybů.
Dynamikou půl století starý Lohengrin nevyniká. Klišé o statičnosti operního žánru je dovedeno k dokonalosti. Například v prvním dějství: Po otevření opony je na scéně seřazen sbor a několik sólistů, kteří vždy před nástupem udělají jeden až dva kroky směrem k obecenstvu. Jinak se nikdo nehýbe, jen král Heinrich několikrát pozvedne meč. Především se ale stojí a zpívá.
Jiří Sulženko coby král Heinrich
Po zhruba půlhodině na pódium velmi rozvážným tempem přichází Elsa z Brabantu se svým doprovodem. Pak se pěje, přičemž nejsenzačnější akci provede král Heinrich, který pozvedne meč a následně se o něj opře. V závěru aktu se v zadním plánu pomaloučku rozsvítí promítaná labuť a poznenáhlu přichází Lohengrin. Dokonce i souboj s papundeklovými meči vypadá jako zpomalený. Celkem konsternovaný divák za celé první jednání napočítá několik desítek kroků.
Spíše než na psychologii jednotlivých postav historického dramatu se režie soustředí na statické celky. Líné proměny scény jsou doplněny poněkud archaickou prací se světlem, kdy jsou bodovými reflektory nasvěcováni jednotliví pěvci. Kdyby se člověk pokoušel najít přednosti kusu, zřejmě by se uchýlil k jeho přehlednosti a faktu, že zdůrazňuje jak fenomén operního času jako takového, tak jistou poznenáhlou monumentálnost Wagnerovy hudby.
Zlobivé žestě
Možná proto zvolil dirigent Constantin Trinks při nastudování spíše pomalejší tempa, kromě závěru prvního jednání. Orchestr řídil velmi jistě a energicky a pomohl mu nesnadnou Wagnerovu partituru vcelku obstojně zahrát. Bohužel bylo při premiérovém večeru slyšet mnoho nepřesností, dokonce i ve smyčcích, které při předehře nebyly v pianissimech dokonale jednotné.
Především však zlobily žestě. O premiéře se jim nevyvedlo první dějství, při repríze o dva týdny později byl jejich výkon ještě horší, s čestnou výjimkou horen. Kromě nich plechy v tišších partech téměř nevyloudily libý čistý tón. Posluchač je proto okouzlen zvukem orchestru pouze v hlasitějších místech, kdy má zdravě dramatický výraz.
Lohengrin v Národním divadle
Trinks však s dynamikou spíše šetřil a držel orchestr zkrátka. Správně, protože největší předností pražského Lohengrina jsou vedle dobře připraveného sboru, jemuž vévodí krásná barva a vyváženost ženské části naplno se rozvinuvší ve známém svatebním pochodu, sólisté, kvůli nimž má smysl představení navštívit opakovaně za účelem vyslechnutí obou alternací. Jejich komparace následuje.
Úžasná Edith Haller
Vůbec nejskvostnější hlas předvedla Edith Haller. Slavná wagnerovská pěvkyně má v hrdle orgán zvuku panensky křišťálového a něžně dívčího, který svou barvou upomíná na božskou Miladu Šubrtovou, která mimochodem Elsu v Národním také zpívala. Haller má roli skvěle herecky procítěnou a posluchač jí jistě odpustil jediný vysoký tón, který jí nevyšel. Dana Burešová, která při premiérovém večeru předvedla bravurní pěveckou techniku, je přesvědčivější v zoufající než lyrické poloze.
Stefan Vinke a Dana Burešová
Jejímu výkonu však příliš nepřispěl Stefan Vinke v titulní roli, který do inscenace naskočil jako záskok bez zkoušek a zdálo se, že se herecky i pěvecky drží poněkud zpátky. Naopak Aleš Briscein působí jako Lohengrin velmi suverénně, přestože jeho hlas spíše než hrdinným leskem oplývá lyrikou – takoví Lohengrinové jsou v posledních letech v módě. Briscein si dobře rozvrhl síly a jeho výkon po ne zcela přesvědčivém prvním dějství ve třetím aktu strhnul.
Vynikajícím pěvcem je islandský barytonista Olafur Siguradson. Jeho Friedrich von Telramund byl plnokrevně emotivní a bez zaváhání zazpívaný. Totéž platí o alternujícím Martinu Bártovi s temněji zabarveným hlasem, který stvořil snad ještě plastičtější charakter plný rozpolcenosti a hněvu.
Největšího aplausu se při premiéře dočkala Eliška Weissová za roli Ortrudy. Naprosto po právu, má neskutečně objemný, plný a silný hlas, který má až agresivní drive. Všechny náročné výšky zazpívala s přehledem a posluchač by ji hned chtěl slyšet v dalších wagnerovských rolích.
Eliška Weissová jako Ortruda
Alternující Eva Urbanová svůj pracovní nástroj naplno rozezvučela až ve třetím dějství, dlouhý výstup v druhém jednání pojala se svým v posledních letech typickým sevřeným dramatickým výrazem, který je stále působivý. Jistý basista Jiří Sulženko se ukázal být vhodným králem Heinrichem, role mu sluší. V nenápadném, avšak nikoliv snadném partu královského hlasatele potěšil sytým barytonem s obdivuhodně precizní intonací Jiří Brückler.
Promarněná šance
Je škoda, že více než uspokojivé obsazení, jehož část na svou účast jistě kývla hlavně kvůli Katharině Wagner, nedostalo v Praze příležitost podílet se na ambicióznějším projektu. Skladatelova pravnučka další představení režírovat už asi nepřijede, nemluvě o tom, že Lohengrina podle archivních materiálů by zvládli připravit i její asistenti.
Eliška Weissová, Dana Burešová a Olafur Sigurdarson
Jen těžko se vysvětluje, proč Národní divadlo angažuje umělkyni známou pro své novátorství, aby připravila ultrakonzervativní operu. Snad by to šlo pochopit v Drážďanech, kde je Wagner stále na repertoáru, ale ne v Praze, kde se jeho díla neuvádějí příliš často. Jedinečná příležitost, aby se pražské operní publikum seznámilo se soudobým pojetím Wagnera, tak byla promarněna.