Recenze: Poslední rodina umírá v tísnivé polské panelstory

Poslední rodina je paneláková Rhapsody in Black ze života geniálního malíře a představitele polského symbolismu, surrealismu, modernismu, fantaskního realismu (a kdoví čeho ještě) Zdisława Beksińského, který v druhé polovině minulého století rád a s gustem maloval ve stísněném bytě na varšavském sídlišti apokalyptické rauše a zubatou, která si jeho divnou rodinu oblíbila, usadila se v její blízkosti a začala ji kosit. Mladý polský objev Jan P. Matuszynski si tímto oslnivým debutem nasadil laťku hodně vysoko.

Nedávno jsme se rozloučili s Andrzejem Wajdou jeho posledním, varovným opusem Mžitky, reflektujícím postválečnou stalinskou totalitu, která uspořádala zběsilý hon na slavného polského malíře Władysława Strzemińského. Poslední rodina se posunula v čase do doby etablované totality a vyhlédla si dalšího věhlasného polského malíře Zdisłava Beksińského, který (jak je podle dobových pramenů známo) skončil jako poslední člen Poslední rodiny brutálně ubodán vytočeným magorem kvůli pár stovkám zlotých.

Zdánlivě lakonickou zprávu z černé kroniky natočil třiatřicetiletý Jan P. Matuszynski, který nezapře svůj dokumentaristický background, věcně, neokázale, přímočaře a bolestně pravdivě jako šťastný film s brutální pointou, kde si všechno parádně sedlo.

Autentický scénář citlivě a bez zbytečného patosu opsal Robert Bolesto ze skutečného života, dokumentárně laděná, přesná režie Jana P. Matuszynského přidala kredibilitu, civilní kamera Kacpera Fertacze atmosféru a skvěle fungující ústřední herecké trio – charismatický filmový světoběžník Andrzej Seweryn, nevypočitatelně explodující talent Dawid Ogrodnik a empatická, silná dobrá víla Aleksandra Konieczna – vdechli svým figurám a jejich fatálnímu příběhu neokázalý rozměr skutečného života.

Prokletí rodiny Beksińských

Nechtějte po géniovi, aby byl standardně normální, nebo o svoji výjimečnost přijde. Zdá se, že tohle ale Zdisławu Beksińskemu nehrozí. Natěšeně a s jistotou, která vede jeho malířskou ruku, balancuje mezi svými anděly a démony, panenkou bez tváře, lidmi bez obličejů nebo s tváří ztracenou v obvazech či nehostinnými krajinami, zabydlenými kostlivci. Tvrdí, že zobrazuje vize a chce malovat tak, jakoby fotografoval své sny, ale jsou to spíše plíživé obsese a hlodavé noční můry, jež způsobují, že mu zanedlouho začnou na záda dýchat současně ujetý život i nekompromisní smrt.

Tuhle Poslední rodinu tvoří ještě jeho syn, rozhlasový moderátor, hudební redaktor a překladatel filmů Tomasz, jenž nervním, chaotickým životem vleče fragmenty otcovy geniality. Ale je to psychouš záměrně zraňující všechny ve svém okolí a chápající sebevraždu jako odvážný a hrdinský čin, o který se průběžně neobratně pokouší a k němuž je mu táta ochoten pogratulovat, kdyby to jednou náhodou vyšlo. A tak jediným zdánlivě normálním rodinným členem je Zdisławova manželka Zofie, silná a tichá žena, která se snaží tmelit tuhle rodinu, jež se chvílemi miluje a chvílemi nenávidí, ale pořád je jediným poutem, které je spojuje.

O nich je tenhle film z varšavské panelákové komunity – o jejich ambicích, prohrách, nadějích i zoufalství a také o tom, jak by chtěli být happy, milovat se, objímat a dojatě skandovat, že láska je čistá, nádherná a neposkvrněná a dobro zvítězí. Jenomže taková dokonalost je iluze, protože tenhle svět je špinavý, nemocný a nespravedlivý, rozbahněný jako plácky mezi paneláky a vyšinutý jako ti, jejichž bytí na něm je vždycky jen dočasné.

Ujeté postavy v ujeté době tápavě hledají záchytné body v silném a čistě odvyprávěném příběhu, který se nějak takhle skutečně stal. O to je Poslední rodina, oscilující mezi životopisným a rodinným dramatem, výmluvnější. Je to extrakt depresivních třiceti let, které se na všech nějak podepsaly, odvyprávěný stroze, nezaujatě až téměř lhostejně, jako by si film nechtěl pustit diváka k tělu. A přesto je to snímek, který vás semele, převálcuje a pomačkané vyvrhne skrze mrazivé finále do neutěšené šedi reálu, kde k sobě život a smrt mají blíž, než jsme si ochotni připouštět.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Kvíz: Spárujete správně slavné milence?

Smyšlené postavy literárních, filmových, divadelních či mytologických příběhů prožívají lásku naplňující i tragickou. Romea a Julii by spároval každý, ale znáte dobře i další milence? Zkuste na svátek všech zamilovaných, tedy na Den svatého Valentýna, dát dohromady ty, kteří k sobě opravdu patří, i když jim osud třeba nepřeje.
před 17 hhodinami

Jeho poezie je umanutá, říká překladatel Panerových veršů

V českém překladu vyšly básně španělského autora Leopolda Maríi Panera. Narodil se krátce po druhé světové válce. Účastnil se protestů proti režimu generála Franka, důsledkem čehož opakovaně skončil ve vězení. Byl závislý na alkoholu a heroinu, zemřel před dvanácti lety. O sbírce Nemocná růže mluvila s překladatelem Petrem Zavadilem Alžběta Stančáková. „Je to poezie dost umanutá, hodně se tam opakují slova, celé verše. Využívá postupy klasické lyriky, ale staví je na hlavu,“ podotkl.
13. 2. 2026

Část umělců v Irsku bude dostávat základní příjem. Navždy to ale není

Irsko je ochotné vyplácet 325 eur (necelých osm tisíc českých korun) týdně umělcům, aby jim zajistilo základní příjem a pomohlo jim tak věnovat se tvorbě. Po pilotním programu zavádí země nyní tento systém trvale. Uvádí, že jako první na světě. Podle opozičních politiků a některých lidí z umělecké branže ale není podpora domyšlená a hlavně vlastně vůbec trvalá.
13. 2. 2026

Víra přestává být tématem, říká Topol ke knize Peklo neexistuje

Po osmi letech vydává nový román Jáchym Topol. Kniha s názvem Peklo neexistuje zavádí čtenáře do doby po pandemii covidu a na počátku ruské plnohodnotné invaze na Ukrajinu. Sleduje novináře Tomáše, který se za této situace snaží zorientovat ve světě kolem sebe. „Je to ohromně současný román,“ podotkl autor v pořadu 90' ČT24, který moderovali Barbora Kroužková a Jakub Musil.
13. 2. 2026

Cenu Jindřicha Chalupeckého dostaly Bochanová, Kalousová a Kolektiv Prádelna

Laureátkami Ceny Jindřicha Chalupeckého 2026 se staly Julija Bochanová, Tereza Kalousová a ženský Kolektiv Prádelna. Zvláštní uznání od poroty obdržela skupina Stop Genocide in Gaza za své umělecké intervence s politickým významem. Ceny ve čtvrtek Společnost Jindřicha Chalupeckého udělila v pražském Divadle X10.
12. 2. 2026

Ukradený Pilát se po sedmnácti letech vrátil do Římova

Do Římova na Českobudějovicku se vrátila ukradená socha Piláta Pontského. Originál zmizel před sedmnácti lety z kaple, která je součástí křížové cesty. Památkáři a policisté vypátrali původní dřevěnou sochu až ve Španělsku.
12. 2. 2026

Rapová trojice Gufrau a Victor Kal. mají nejvíc šancí na ceny Anděl

Tři šance na zisk ceny Anděl má rapová trojice Gufrau a hudebník Victor Kal., který s ní vystupuje. Víckrát se v nominacích objevují také jména Michala Prokopa, Bena Cristovaa či kapely Mňága a Žďorp. Ocenění udělované Českou hudební akademií převezmou vítězové 11. dubna.
12. 2. 2026

Berlinale začíná afghánskou romancí. Česko přiváží Chytilovou či knihu ke zfilmování

První afghánská romantická komedie otevírá sedmdesátý šestý ročník filmového festivalu Berlinale. Hlavní soutěž podle kritiků míří letos spíše na cinefily než širší publikum. Český film v klání o Zlatého medvěda chybí. Mimo hlavní soutěžní sekci se nicméně budou promítat tři nové tituly natočené v české koprodukci a rovněž digitálně restaurovaný film Věry Chytilové Panelstory.
12. 2. 2026
Načítání...