Recenze: Mžitky v rudém šeru. Poslední Wajdův film je dobrá volba

Film Mžitky je nekompromisní labutí písní legendárního režiséra Andrzeje Wajdy. Rozloučil se dobovým filmovým portrétem slavného polského malíře Władysława Strzemińského, který ve své „teorii vidění“ charakterizuje mžitky jako odraz předmětu v lidském oku. Wajdovy Mžitky lze charakterizovat jako odraz zlověstného závanu dějin v životě umělce, jenž se nevzdal práva na svobodnou volbu. Jsou temné, špinavé, bolavé – a varující.

Avantgardní umělci, kteří nesplývali s davem, nesdíleli etablované doktríny a společenská objednávka v zájmu lidu jim byly u paty, neměli v postválečných stalinských totalitách na růžích ustláno. A toto je příběh jednoho z nich. Syrová anatomie brutálního a programového pohřbení jednoho z nejvýznamnějších polských umělců 20. století, malíře, teoretika umění a pedagoga Władysława Strzemińského.

„Každý vidí jinak,“ říkal svým studentům, „a každá volba je dobrá, protože je vaše!“ Ze všeho nejvíce mi tak připadá, že Strzemińského příběh je vlastně příběhem volby. Příběhem člověka, který navzdory svému handicapu dokázal i na jedné noze ustát všechny zákeřné rány, jež mu šílená doba nemilosrdně zasazovala, a maloval jedinou rukou tak, že se stal přítelem Chagalla. A protože ani jediná správná, a tudíž v tehdejším uměleckém projevu povolená metoda socialistického realismu, ani propagandistická politizace umění do jeho volby rozhodně nepatřily, zaregistroval ho systém jako nepřítele a tvrdě na všech frontách zaútočil.

V rudém šerosvitu stalinského kultu

Téhle válce se Strzemiński nemohl (a ani nechtěl) vyhnout. Musel se rozhodnout a dobře věděl, že to, jak se rozhodne, určí jeho další osud. Buď se podvolí, zařadí a ohne, nebo skončí. Jako umělec (jehož obrazy budou strhány ze zdí výstavních sálů a jemuž ani neprodají barvy na další tvorbu, protože byl vyloučen ze Svazu výtvarných umělců), jako oblíbený pedagog (kterého na příkaz ministra vyhodí z jeho akademie v Lodži) – i jako člověk sražený na dno, potupně vylizující zbytky lepkavé polévky z prázdného talíře.

Ale ani tady, ani ve chvíli, kdy je donucený vydělávat si právo na potravinové lístky kolektivním malováním plakátů velkého Vissarionoviče či aranžováním figurín ve výkladní skříni, neztrácí svoji důstojnost, noblesu a svobodu. Takto nám ho chtěl Wajda představit.

„Člověk vidí jen to, co si dokáže uvědomit“

Další, obecně platný a nadčasový postulát ze Strzemińského „Teorie vidění“, který je možné chápat i jako leitmotiv Wajdova posledního opusu. Znepokojující Mžitky jsou jeho posledním varovným zrcadlením pokřivené doby, semletých i vzdorujících charakterů a odpovědnosti za volbu, pro kterou se každý člověk může rozhodnout a jejíž svoboda je přímo závislá na vůli, odvaze a charakteru.

V Mžitkách promyšleně používá silné, absurdní kontrasty (režimem drcený otec sleduje, jak jeho dcera Nika nese prapor v prvomájovém průvodu nebo mu recituje ódu na Stalina pro školní vystoupení) a volí metaforická aranžmá (Strzemiński stejně polámaný jako figuríny, mezi které se zhroutil ve výkladní skříni, či rudé šero, jež zaplaví jeho byt, když mu před okny pověsí gigantický bilboard diktátora).

„V umění můžete dát jen to, co máte“

Jasnou dominantou bezchybně fungujícího castingu je charismatický Bogusław Linda (Je třeba zabít Sekala) a Mžitky jsou jednoznačně jeho velkým, silným a bezchybným hereckým sólem. Tichá, ale úporná zarputilost, kterou vtiskl své figuře, je výmluvnější nežli rozmáchlá gesta. A jeho imperativ „měli byste malovat (rozuměj žít) v souladu se sebou“ dokumentuje vlastním příkladem. Překvapivě silná je i nenápadná postava jeho dcery Niky, předčasně dospělého dítěte v podání Bronisławy Zamachowské.

Mžitky
Zdroj: Artcam

Mžitky (které Polsko vyslalo i do boje o nominace na Oscary) působí až přetíženě neustávajícím tokem beznadějných scén, které Strzemińského srážejí stále hlouběji. Vzkazují nám jednoduché, ale ne vždy zcela samozřejmé věci, jako že volba v lásce, umění i životě je na nás, a umělec, který nechce nebo nedokáže mluvit naplno, by měl raději mlčet. Doprovází je komorní klavír, rámuje bezútěšně propracovaný vizuál (záběr na prázdnou nemocniční postel nebyl nikdy výmluvnější) a v souhrnu jsou silné, autentické a nepříjemné. 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Nová alba: Nabroušená Suzi Quatro, přímočará Robyn a kritická Martinezová

Freedom, Sexistential a Hades jsou názvy tří nových alb, za nimiž stojí Suzi Quatro, Robyn a Melanie Martinezová. Dělí je nejen generace a žánr, ale také zcela odlišný hudební přístup.
před 1 hhodinou

Kadrnka točí film o Komenském před exilem, „nehraje“ ho Slovák Mitaš

Režisér Václav Kadrnka dokončuje celovečerní film Panna Sofia o Janu Amosovi Komenském. Sleduje jednu kapitolu ze života tohoto evropského myslitele. V hlavní roli se představí slovenský herec Marián Mitaš.
před 3 hhodinami

VideoMalý princ vyšel před 80 lety. Po Bibli je druhým nejpřekládanějším dílem

Přesně před osmdesáti lety vyšla ve Francii jedna z nejslavnějších knih na světě. Malý princ je po Bibli druhým nejpřekládanějším dílem všech dob, lidé ji čtou ve 450 jazycích. Nové, moderní vydání je teď na pultech francouzských knihkupectví. Mnoho Francouzů možná netuší, že autor knihu nenapsal ve Francii, ale v New Yorku. Vyšla až dva roky po jeho smrti. Má několik filmových podob, před dvěma lety například vzbudila pozornost animovaná verze. K jejímu věhlasu přispěl i dramatický život autora – zahynul tragicky, když jeho letadlo sestřelili za války Němci.
před 8 hhodinami

Sonda do historie. Pařízkova Amadoka uzavírá v Divadle X10 „ukrajinskou trilogii“

Po obrazech rozkladu Sovětského svazu v inscenaci Moskoviáda a líčení hrůz války v inscenaci Na západní frontě klid / Zelené koridory se mezinárodně oceňovaný režisér Dušan David Pařízek vrací na pražskou scénu s třetím ukrajinským příběhem. Tentokrát vycházel z rozsáhlého románu Sofije Andruchovyčové.
včera v 10:00

Ubylo jízlivosti, říká Viewegh o svých dalších knižních denících

Spisovatel Michal Viewegh v nové knize Převážně báječný rok reflektuje každodenní život i vlastní stárnutí. Vlastní deníkové zápisky knižně vydal už poněkolikáté. „Je to taková literární reality show,“ podotkl v 90' ČT24 při rozhovoru s Marianou Novotnou.
5. 4. 2026

Byl napřed, přesto vzadu. Monografie doceňuje opomíjeného Vojtěcha Preissiga

Životní dráha malíře, grafika, typografa a fotografa Vojtěcha Preissiga si přímo říká o filmové zpracování. Monografie Tomáše Vlčka, nazvaná prostě Vojtěch Preissig, plní víceméně stejnou roli. Ukazuje, jak významnou, a stále opomíjenou osobností Preissig byl. A také, s jakými překážkami musel po celý život bojovat.
5. 4. 2026

VideoŽák, noty a umělá inteligence. Hru na hudební nástroje už učí i AI

Zapojení umělé inteligence do výuky hry na hudební nástroj je tu. Ve světové konkurenci se uchytila i tuzemská aplikace. Lekce dává od loňska. Nejvíc uživatelů má ve Spojených státech, hned poté v Česku. Aplikace vychází z populárního formátu videohry Guitar Hero, kde tóny padají jakoby seshora a naznačují tak prstoklad v reálném čase.
5. 4. 2026

Nová výstava ukazuje neuskutečněné vize pro Zlín

Projekty, které měly vzniknout ve Zlíně před vypuknutím druhé světové války, představuje výstava Neuskutečněné vize firmy Baťa v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně. Mezi exponáty jsou například plány na nový dopravní terminál nebo podobu náměstí Práce. Návrhy významných architektů si lidé mohou prohlédnout do 19. dubna. Výstava je součástí akcí připomínajících ve spolupráci s UNESCO 150 let od narození Tomáše Bati.
3. 4. 2026
Načítání...