Recenze: Mžitky v rudém šeru. Poslední Wajdův film je dobrá volba

Film Mžitky je nekompromisní labutí písní legendárního režiséra Andrzeje Wajdy. Rozloučil se dobovým filmovým portrétem slavného polského malíře Władysława Strzemińského, který ve své „teorii vidění“ charakterizuje mžitky jako odraz předmětu v lidském oku. Wajdovy Mžitky lze charakterizovat jako odraz zlověstného závanu dějin v životě umělce, jenž se nevzdal práva na svobodnou volbu. Jsou temné, špinavé, bolavé – a varující.

Avantgardní umělci, kteří nesplývali s davem, nesdíleli etablované doktríny a společenská objednávka v zájmu lidu jim byly u paty, neměli v postválečných stalinských totalitách na růžích ustláno. A toto je příběh jednoho z nich. Syrová anatomie brutálního a programového pohřbení jednoho z nejvýznamnějších polských umělců 20. století, malíře, teoretika umění a pedagoga Władysława Strzemińského.

„Každý vidí jinak,“ říkal svým studentům, „a každá volba je dobrá, protože je vaše!“ Ze všeho nejvíce mi tak připadá, že Strzemińského příběh je vlastně příběhem volby. Příběhem člověka, který navzdory svému handicapu dokázal i na jedné noze ustát všechny zákeřné rány, jež mu šílená doba nemilosrdně zasazovala, a maloval jedinou rukou tak, že se stal přítelem Chagalla. A protože ani jediná správná, a tudíž v tehdejším uměleckém projevu povolená metoda socialistického realismu, ani propagandistická politizace umění do jeho volby rozhodně nepatřily, zaregistroval ho systém jako nepřítele a tvrdě na všech frontách zaútočil.

V rudém šerosvitu stalinského kultu

Téhle válce se Strzemiński nemohl (a ani nechtěl) vyhnout. Musel se rozhodnout a dobře věděl, že to, jak se rozhodne, určí jeho další osud. Buď se podvolí, zařadí a ohne, nebo skončí. Jako umělec (jehož obrazy budou strhány ze zdí výstavních sálů a jemuž ani neprodají barvy na další tvorbu, protože byl vyloučen ze Svazu výtvarných umělců), jako oblíbený pedagog (kterého na příkaz ministra vyhodí z jeho akademie v Lodži) – i jako člověk sražený na dno, potupně vylizující zbytky lepkavé polévky z prázdného talíře.

Ale ani tady, ani ve chvíli, kdy je donucený vydělávat si právo na potravinové lístky kolektivním malováním plakátů velkého Vissarionoviče či aranžováním figurín ve výkladní skříni, neztrácí svoji důstojnost, noblesu a svobodu. Takto nám ho chtěl Wajda představit.

„Člověk vidí jen to, co si dokáže uvědomit“

Další, obecně platný a nadčasový postulát ze Strzemińského „Teorie vidění“, který je možné chápat i jako leitmotiv Wajdova posledního opusu. Znepokojující Mžitky jsou jeho posledním varovným zrcadlením pokřivené doby, semletých i vzdorujících charakterů a odpovědnosti za volbu, pro kterou se každý člověk může rozhodnout a jejíž svoboda je přímo závislá na vůli, odvaze a charakteru.

V Mžitkách promyšleně používá silné, absurdní kontrasty (režimem drcený otec sleduje, jak jeho dcera Nika nese prapor v prvomájovém průvodu nebo mu recituje ódu na Stalina pro školní vystoupení) a volí metaforická aranžmá (Strzemiński stejně polámaný jako figuríny, mezi které se zhroutil ve výkladní skříni, či rudé šero, jež zaplaví jeho byt, když mu před okny pověsí gigantický bilboard diktátora).

„V umění můžete dát jen to, co máte“

Jasnou dominantou bezchybně fungujícího castingu je charismatický Bogusław Linda (Je třeba zabít Sekala) a Mžitky jsou jednoznačně jeho velkým, silným a bezchybným hereckým sólem. Tichá, ale úporná zarputilost, kterou vtiskl své figuře, je výmluvnější nežli rozmáchlá gesta. A jeho imperativ „měli byste malovat (rozuměj žít) v souladu se sebou“ dokumentuje vlastním příkladem. Překvapivě silná je i nenápadná postava jeho dcery Niky, předčasně dospělého dítěte v podání Bronisławy Zamachowské.

Mžitky
Zdroj: Artcam

Mžitky (které Polsko vyslalo i do boje o nominace na Oscary) působí až přetíženě neustávajícím tokem beznadějných scén, které Strzemińského srážejí stále hlouběji. Vzkazují nám jednoduché, ale ne vždy zcela samozřejmé věci, jako že volba v lásce, umění i životě je na nás, a umělec, který nechce nebo nedokáže mluvit naplno, by měl raději mlčet. Doprovází je komorní klavír, rámuje bezútěšně propracovaný vizuál (záběr na prázdnou nemocniční postel nebyl nikdy výmluvnější) a v souhrnu jsou silné, autentické a nepříjemné. 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

K Didoně a Aeneovi přizvali v Národním divadle Indiánskou královnu

Národní divadlo uvádí jednu z nejstarších, dodnes široce hraných a populárních oper. Milostný příběh s tragickým koncem Dido a Aeneas převedl do operní podoby na konci sedmnáctého století anglický komponista Henry Purcell.
před 12 hhodinami

Identita, deformace, mystifikace. Tři výtvarníci rozehrávají v Opavě partii

Tři výtvarníci se vztahem ke Slezsku a zároveň k portrétu a k figuře vystavují v opavském Domě umění. Výstava s názvem Partie představuje díla Ivany Štenclové, Pavla Formana a polského výtvarníka Roberta Kusmirowského.
před 12 hhodinami

UNESCO chce zkontrolovat chrám poškozený boji Thajska a Kambodže

Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO) chce vyslat misi, která posoudí škody na starobylém chrámu Preah Vihear způsobené přeshraničním konfliktem mezi Thajskem a Kambodžou. Poslední konflikt mezi oběma zeměmi ukončilo 27. prosince příměří. Obě země si hinduistickou kulturní památku nárokují.
před 14 hhodinami

Při procesu s nacisty byl důkazem i film. Archivy hledali dva američtí bratři

Nový film Norimberk s Russellem Crowem v kinech obrací opět pozornost k norimberskému procesu. Médium filmu souvisí s ostře sledovaným soudem ale i jinak – záběry promítané v soudní síni posloužily tehdy jako důkaz. Část z nich na zpravodajské misi v poválečné Evropě nasbírali bratři z hollywoodské rodiny.
před 16 hhodinami

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
před 23 hhodinami

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
20. 1. 2026

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
20. 1. 2026

Zemřel italský módní návrhář Valentino Garavani, bylo mu 93 let

Italský módní návrhář Valentino Garavani a zakladatel značky Valentino zemřel ve věku 93 let, informovala tisková agentura ANSA. Zesnul v pondělí pokojně ve svém římském sídle obklopen blízkými, oznámila v prohlášení Nadace Valentina Garavaniho a Giancarla Giammettiho, který byl Valentinovým dlouhodobým společníkem a obchodním partnerem.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026
Načítání...