Po melodramatu Hvězdy nám nepřály přichází na letní filmová plátna další vydařená adaptace knihy J. M. Greena. Papírová města v režii Jakea Schreiera jsou srozumitelnou a oslovující metaforou o lásce a přátelství, které k sobě nemají nikdy daleko – a také o chuti a nutnosti jít dál.
Recenze: Papírová města nejsou ani po zfilmování fórová
To, co pro dospěláckou romantickou literaturu znamená Danielle Steelová či Nora Robertsová a v teenagerovské romantické nakládačce rozvíjela třeba Stephenie Meyerová (Twilight) nebo tandem Kami Garciaová – Margaret Stohlová (Kronika prokletých zaklínačů), o Nicholasi Sparksovi (Milý Johne) nemluvě, dnes personifikuje americký spisovatel John Michael Green.
Zhruba před rokem se filmovými plátny vítězně prohnala filmová verze jeho hořkosladkého melodramatu Hvězdy nám nepřály, teenagerovské publikum zavylo nadšením a teď natěšeně čeká, jaké že oslovující poselství mu přinese další zfilmovaná „greenovka“ Papírová města. Neboť John Green je dnes teenagerovský guru literárních romantických příběhů a „greenovka“ je pojem, po kterém filmaři vztahují lačně ruce (což dokládá i fakt, že se současně točí film podle jeho prvotiny z roku 2005 Hledání Aljašky).
Scenáristické transkripce Greenových Papírových měst se ujala sehraná dvojka Scott Neustadter – Michael H. Weber. No a ti už mají Greena přečteného, protože jsou podepsáni i pod předchozí úspěšnou filmovou adaptací Hvězdy nám nepřály.
Nečekejte Hvězdy
Tentokrát to není příběh s nadhledem balancující na křehké hranici mezi životem a smrtí, ale docela obyčejná story, jejímž protagonistou je trochu zakřiknutý slušňák Quentin, zvaný Q, který přesně ví, kudy a jak chce jít po střední životem, a platonicky sní o tom, jaké by to bylo, kdyby po téhle cestě s ním šla holka odnaproti Margo. Je to sice nalajnovaná nuda, ale on má nudu docela rád. Na rozdíl od něj je tajuplná a divoká Margo s temným pohledem (který přivádí pubescenty do deliria) živel, milující dobrodružství, při kterém buší srdce, a také záhady, a to natolik, že se jednou z nich sama stane. Po létech, kdy se od sebe hodně vzdálili, ho nečekaně pozve na svoji noc potupné pomsty a Q musí zariskovat a vystoupit ze své bezpečné ulity. Právem pak čeká, že se všechno změní - a taky že ano!
Papírová města jsou méně naléhavá a osudová nežli Hvězdy, čímž nechci říci, že jsou horší, ale jiná, s romantickou linkou spíše v druhém plánu a akcentem na takový normální život na střední, který je zčásti o lásce a zčásti o přátelství. Režisér Jake Schreier natočil tenhle svůj druhý celovečerák s respektem k předloze, jejíž atmosféru, za vydatné pomoci kameramana Davida Lanzenberga, docela vystihl. Nevymýšlí zbytečné ornamenty a netlačí na pilu a jen tak obyčejně vypráví obyčejný příběh, který se více či méně podobá některému z těch, jež jsme kdysi sami prožili.
Šťastnou ruku měl Schreier při sestavování castingu v čele s mile sympatickým „kvéčkem“, slušňákem Natem Wolffem (po vedlejší roli ve Hvězdách mu tady byla svěřena klíčová role vypravěče, který zároveň posouvá děj) a britskou modelkou, herečkou a zpěvačkou Carou Delevingneovou, která je dostatečně sexy i mystery (což je kombinace, která se cílovce musí líbit). Ale dobře funguje vlastně celá Quentinova parta ve složení: zábavný Austin Abrams, koumák Justice Smith a jejich dívky, krásná Halston Stageová a sympatická Jaz Sinclairová. Jejich skoro dospělost je zábavná a jejich konání uvěřitelné.
Papírová města jsou vtipná, milá, sympatická, příjemně kontaktní a lehce mysteriózní - a divákům vzkazují, že každému se může přihodit něco jako zázrak a každý by si měl dát bacha, aby nezabloudil někam, odkud již není návratu.