Výstava Muž s hořící hřívou, jež je až do 11. února k vidění v pražském Muzeu Kampa, spojuje na první pohled neslučitelné: tvorbu Emila Filly a české surrealisty. Ovšem pouze na první pohled, protože přestože je Fillova předválečná tvorba, a to jak malířská a grafická, tak sochařská, řazena ke kubismu, s našimi mladými – téměř o generaci mladšími – surrealisty toho měl docela dost společného. I o tom je výstava, snažící se úspěšně toto spojení popsat a osvětlit.
Předně, Emil Filla, který měl, zvláště pak po smrti Bohumila Kubišty, nezastupitelnou a nezpochybnitelnou pozici na naší meziválečné umělecké scéně, kdy stál jednoznačně na pozici moderny, se také stával stále významnějším činitelem uměleckého provozu, lze-li to tak nazvat. Výrazně se angažoval v činnosti Spolku výtvarných umělců Mánes, kde získával stále větší vliv, který uplatňoval i v otázce výstavní dramaturgie – právě díky němu zde mohli v roce 1932 čeští i zahraniční surrealisté vystavovat.
Právě výstava Poesie 1932 byla pro vývoj našeho modeního umění velice důležitá, vedle Jindřicha Štyrského, Toyen, Josefa Šímy či Aloise Wachsmana a dalších zde byla k vidění také díla Salvadora Dalího, Maxe Ernsta, Paula Kleea, Giorgia de Chirico a mnoha dalších, tehdy již slavných umělců. A je jisté, že bez Fillova přičinění by se nejspíš nekonala, stejně jako přednáškové večery, na nichž Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Karel Teige a další přibližovali surrealismus a poetismus, či samostatná výstava Skupiny surrealistů v roce 1935.
Stejně tak se postaral o to, aby se členy Mánesa stali Toyen a Štyrský, toho i dostal do redakční rady Volných směrů. A pokud o něm (tehdy ještě) surrealista Nezval či Štyrský vždy mluvili s respektem a úctou, nebylo to z vděku, ale naprosto upřímné. Což zvláště v době, kdy bylo Fillovi předhazováno kopírování Pabla Picassa, mělo svou váhu.
Koncepce promyšlená a citlivá
Jak se tedy tyto vzájemné sympatie projevují v koncepci výstavy? Kurátor Karel Srp vedle sebe promyšleně a zároveň citlivě staví Fillova díla (těch je na Kampě pochopitelně naprostá většina) a díla jeho mladších přátel, leckdy pak z toho vycházejí velice zajímavá srovnání. Jednak se opět potvrzuje, jak výraznou osobností byla Toyen, jíž se Jindřich Štyrský prostě nemůže rovnat, zároveň je vidět, jak například František Muzika kráčel po těsné hranici manýry, což ale asi kurátorským záměrem nebylo.
Hlavně vidíme, jak se Fillova malba proměňovala, a také, jak i u jeho mladších kolegů můžeme nacházet prvky, charakteristické jak pro Fillu, tak pro Picassa – krásně je to vidět například na Muzikových figurách, zajímavé je srovnání plastiky Vincence Makovského s Fillovými menšími kousky.
Můžeme i vidět velice zajímavé oleje Františka Janouška či Aloise Wachsmana, Vladimíra Sychry, i ty, které nebývají tak často k vidění. A mluvíme-li o „vidění“, ke kvalitně připravené a pojaté výstavě patří i obsáhlý katalog, vlastně spíše monografie (kterou vydalo Museum Kampa ve spolupráci s nakladatelstvím Argo), v níž Karel Srp dál rozvádí pojetí celé výstavy, uvádí také výběr z Fillových dobových textů, a samozřejmě spoustu krásně vytištěných reprodukcí.
Ještě k názvu výstavy: jako muže s hořící hřívou označoval Fillu Jindřich Štyrský, a mimochodem, František Halas mu ve své básni Oslava říkal „pták ohnivák“… Budeme-li se pak držet obou plamenných asociací, nepřekvapí, že i současná výstava Muž s hořící hřívou jim dává zapravdu: jak Filla, tak tehdejší surrealisté skutečně hořeli. Uměním, i pro umění.
