Vydáme-li se vstříc tajům nekonečného vesmíru, budou nás pozemské problémy stále tížit, nebo na ně v prázdnotě zapomeneme? Tato otázka stojí v jádru nového filmu uznávaného režiséra Jamese Graye. Pro Brada Pitta, který ztvárnil hlavní úlohu, jde pouhý měsíc po premiéře Tenkrát v Hollywoodu o další výjimečný počin.
Recenze: Lidská samota, vesmír a Brad Pitt. Ad Astra hledá mezi hvězdami cestu do duše
Téma člověka ztraceného ve vesmíru, doslovně nebo metaforicky, si v posledních letech osvojila mnohá hollywoodská studia. Ohledávala ji z hlediska možností filmového média (Gravitace, 2013), lidské existence (Interstellar, 2014), jako dobrodružství (Marťan, 2015) i životopis (První člověk, 2018). Věčnou inspirací pak zůstává 2001: Vesmírná odysea (1968), která díky umění režiséra Stanleyho Kubricka a spisovatele Arthura C. Clarkea navždy změnila způsob, jak pohlížíme na vědeckofantastické filmy.
Její odkaz přirozeně vnímá i James Gray s filmem Ad Astra (v překladu „Ke hvězdám“). Letmým pohledem má z výše uvedených snímků nejblíže k Interstellaru Christophera Nolana. Oba opusy se zabývají meziplanetárním cestováním, zpřetrhanými rodinnými vazbami, vlivem samoty na lidskou mysl a oba představují odvážného a chybujícího mužského hrdinu.
Ad Astra i Interstellar také shodně snímal Hoyte van Hoytema, jeden z nejžádanějších kameramanů současnosti. Grayův film ale v žádném smyslu neopakuje již viděné. Ve vesmíru hledá odpovědi na zcela jiné otázky. Je to pro něj výsostně psychologické téma.
Záhada za rudou planetou
Hned v první scéně filmu přihlížíme globální katastrofě. Zemi zasáhl výboj energie, který málem usmrtil i majora Roye McBridea (Brad Pitt). Ten je posléze přizván k utajené schůzi, kde je konfrontován s šokujícím zjištěním. Vinu za tragické události možná nese jeho otec (Tommy Lee Jones), který před lety zmizel u orbity planety Neptun. Roy se má pod vládním dohledem dopravit na Mars a pokusit se s otcem navázat spojení.
Režisér Gray jako vypravěč s ničím neotálí. Po Royově brífinku následuje start mise a film se od tohoto momentu bez velkých odboček řítí k cíli. Ústřední pro nás zůstává mystérium Royova otce a otázka, zda jsou energetické pulsy skutečně jeho dílem.
Cesta Sluneční soustavou ale přináší mnoho jiných záhad, bez jejichž rozluštění celé situaci neporozumíme. Jaká je role plukovníka Pruitta (Donald Sutherland), jenž dostal za úkol hrdinu doprovázet? Co obsahuje neznámý flashdisk? Jaký je význam zachyceného tísňového signálu? Gray se drží metody velmi pozvolného dávkování informací, odmítá nás odpověďmi jakkoli zavalit. Jeho velkým nadáním je umění načasování – pravidelně nachází ideální chvíle, kdy stav věcí odhalí a skvěle tím podněcuje náš zájem.
Průlet osobním kosmem
Během Royovy pouti se nám otvírá fascinující svět blízké budoucnosti. Gray se přítomností moderních technologií nijak neopájí a většinu ukazuje s chladnou samozřejmostí. Upomíná tím na jeden z nejvyzdvihovanějších rysů Vesmírné odysey. Přesto před divákem načrtává precizně promyšlenou vizi. Architektura prostředí, které si můžeme všimnout na pozadí hlavního dění, například účinně zpravuje o třídní společnosti na Měsíci a různorodých technologiích, kterými disponuje.
Brad Pitt ve filmu Ad Astra
Mnohovrstevnatý svět vyprávění též slouží jako způsob, jakým pronikáme do Rayova nitra. Podstatný je hlavně všudypřítomný systém psychologických vyšetření, která musí každý astronaut pravidelně absolvovat. Na základě odpovědí a měření srdečního tepu může být jeho cesta schválena nebo zamítnuta. Protagonista je tak nucen své pocity verbalizovat, stopáží ale provází i jeho vnitřní monolog, který ukazuje, kolik nejistot v sobě přesto skrývá. Při troše zjednodušení Ad Astra sděluje, že neklid našeho podvědomí nezachytí ani nejpřesnější přístroje.
Málokterý sci-fi film s podobným rozměrem nachází zálibu v nitru hrdiny tak jako Ad Astra. Obvykle dostává výrazně větší prostor nekonečný vesmír, mimozemské civilizace anebo motiv technologického pokroku, například umělé inteligence. Postavy jsou pak často spíše zhmotněním obecných lidských vlastností.
Gray se spoluscenáristou Ethanem Grossem ale volí jiný přístup. Vystihuje jej citát, který režisér zahlédl na blíže neurčené výstavě a který sdílel po premiéře na festivalu v Benátkách: „Dějiny a mýty mají vždy počátek v mikrokosmu osobního.“ Na záměr sjednotit kosmos a vrcholně intimní příběh poukazuje už první záběr filmu. V něm odražené sluneční paprsky vstupují do konstelace s planetami naší soustavy, nápadně ale také připomínají lidské oko i legendární hvězdné dítě ze závěru Vesmírné odysey. V nezměrném se zrcadlí malé a zase naopak.
Osobitá vize
Psychologická drobnokresba Roye má základ v jeho vztahu k otci, na přirozeném respektu a odstupu, který autoritativní figura v synovi vzbuzuje. Gray se jako režisér a amatérský psycholog zdařile vyhýbá vypravěčským klišé i prvoplánově freudiánskému rozměru tématu. Jde právě o zásluhu umírněné rétoriky scénáře, která souzní s Pittovým minimalistickým herectvím, že v posledním aktu motivace postav i vysvětlení záhad dojde k jasnému a uspokojivému závěru.
Předpokládá se, že film v amerických i světových kinech čeká finanční neúspěch, jenž režiséra bohužel doprovází dlouhodobě. Doufejme, že se tomu tak nestane, neboť ani vysoký rozpočet očividně Grayovi nebrání v tvorbě osobních a podnětných vizí, které nejsou o nic méně troufalé než předchozí The Immigrant (2013) či Ztracené město Z (2016). Možná máme co dočinění s novodobou sci-fi klasikou, to ale napoví až další léta.
