Národní divadlo uvedlo očekávanou premiéru opery Bohuslava Martinů Juliette čili Snář. Nádherná a obtížná surrealistická hra je dobře hudebně nastudovaná i pěvecky obsazená. Režijní pojetí však fantaskní poetiku opery nevystihuje. Připomíná spíše sen, který člověk netouží dosnít a ráno si už na něj nevzpomene.
Filozofická fantazie Juliette čili Snář podle hry francouzského dramatika a básníka Georgese Neveuxe je jednou z nejnádhernějších oper napsaných ve dvacátém století. Pařížský obchodník s knihami Michel v malém městečku na pobřeží pátrá po dívce, jejíž zpěv zde kdysi zaslechl. Místní obyvatelé ovšem trpí podivnou vadou, nemají paměť, a žijí tudíž v bezbřehé přítomnosti, v níž se iluze stávají skutečností a realita nemá větší hodnotu než snění.
To má pochopitelně řadu bizarních následků: vzpomínky na minulé události se stávají zoufale nedostatkovou komoditou, z čar života v dlaních se věští minulost, listonoš doručuje výhradně roky staré dopisy. Namísto kauzality zde platí logika snů. Jak je ale známo, sen svůj obsah čerpá vždy z toho, co se událo v bdění. „Celé pásmo hry se nepohybuje ani ve skutečnosti, ani v iluzi, nýbrž na velmi jemné hranici obou, takže vše skutečné se zdá fikcí a všechny fikce mají tvářnost reality,“ vysvětlil sám Martinů.
Divák je konfrontován nejen s imaginativní říší snů, ale i s výzvou ke kontemplaci náročných otázek: co je to čas, paměť, lidská mysl, kudy vede hranice mezi vědomím a podvědomím, jak naše touha ovlivňuje skutečnost? Snad právě pro svou obtížnost není Juliette uváděna příliš často, v Národním je inscenována teprve počtvrté. Kromě obecenstva klade vysoké nároky také na dirigenta a orchestr, celý pěvecký ansámbl v čele s protagonistou Michela, režii i scénu.
Sen bez hloubky
Slovenská režisérka a scénografka Zuzana Gilhuusová si s náročným úkolem vystihnout lucidní poetiku opery neporadila. Její pojetí postrádá jednotnou atmosféru i emoční hloubku, rezignuje na pokus dostát naléhavosti libreta i hudby. Jurodivé výjevy působí spíše nejapně než fantaskně, důraz na výtvarnou složku končí u citací známých surrealistických motivů. Představení chybí typicky operní stylizace, která by právě tomuto kusu slušela.
Scéna je v několika chvílích vyloženě nefunkční. Čtverec porostlý stříbřitým rákosím je v druhém jednání vytažen několik metrů nad jeviště a mezi postavami tak vzniká distance, kterou nejsou schopny herecky překlenout. V třetím dějství vyrůstají trsy trávy kolmo ze svítící stěny, což je sice atraktivní, když má ale v samém závěru opery vzniknout prázdný, černý obraz jen s bělostnými magrittovskými schody, není možné celou konstrukci vytáhnout nad scénu a část jí trčí shora do prostoru. Kdyby alespoň zhasla.
Přesto je třeba pochválit několik dílčích momentů. Režisérka se vyhnula časté chybě řady operních inscenací, v nichž po pódiu pobíhá plejáda nesmyslných postav, které mají vzbudit falešný dojem, že se na scéně něco děje. Choreograf Radim Vizváry se obešel bez baletu, pracoval pouze se sólisty a sborem. Někteří zpěváci tak měli možnost prokázat jisté pohybové nadání.
Skvěle vypadá začátek druhého dějství se zpola rozevřenou oponou, stejně tak kancelář a tmavá, neprohlédnutelná chodba kamsi, kde spící sní své sny. Efektní je bílý klavír sloužící jako psací stůl i loď, dobrým interpretačním nápadem je šedý kostým Michela, který se tak sám stává šílencem, jenž se nikdy nehodlá probudit. Nápaditý je také ženský sbor s rudými parukami, stejnou nosí Juliette. Bučení, kterého se Gilhuusová dočkala při děkovačce, nebylo spravedlivé.
Z hudebního hlediska je nastudování opery více než uspokojivé, dirigent Jaroslav Kyzlink, od příští sezóny hudební ředitel Opery Národního divadla, provedl orchestr těžkou partiturou bez slyšitelných potíží. Zvolil spíše dramatický výraz, ve vrcholných fortissimech lehce necitlivý ke zpěvákům. Zvuk oplýval barevností, byť se některé detaily a imprese z muziky vytratily. Celkově orchestr hrál tak, jak má – jako jedno těleso. Národní divadlo se po dlouhé době mohlo blaženě zaposlouchat do nádherné hudby Bohuslava Martinů.
Obdivuhodný Michel, okouzlující Juliette
Hlavní roli v premiérovém obsazení ztvárnil Peter Berger. Jeho pěvecký výkon byl mimořádný, především v třetím dějství, kdy z lyrického projevu přešel do dramatického. Pro sílu hlasu mu dunící orchestr nečinil problémy, usebranější a tišší projev mu však umožněn nebyl. Michel je na scéně neustále, tenor tak prokázal opravdu obdivuhodnou kondici a vitalitu.
Po herecké stránce Berger tolik nenadchnul, především recitace nebyla dokonalá. Jeho Michel byl nejprve poněkud flegmatický, následně příliš exaltovaný. Proč se chce vrhnout vsříc věčnému návratu téhož snu, není vlastně divákovi jasné.
Skvělě, čistě a citlivě přednesla svou Juliette Alžběta Poláčková. Okouzlující byla zejména při vzpomínání na nikdy neuskutečněný výlet do Španělska, uvěřitelně zahrála i vnitřní proměnu před střelbou v druhém aktu. Dobře obsazené byly i vedlejší postavy, potěšili zejména Vladimír Chmelo coby Obchodník se vzpomínkami, Trestanec Luděk Vele, zaneprázdněný úředník Petr Levíček, Stařec Mládí Jana Štávy nebo mladičká Alžběta Vomáčková coby Hadač.
Je bezesporu skvělou zprávou, že se Juliette vrátila do repertoáru prvního českého operního domu, navíc ve velmi kvalitním hudebním nastudování i obsazení. Otázkou je, proč musela být opera škrtnutím několika scén zkrácena. Inscenaci Zuzany Gilhuusové je i při nejlepší vůli možné popsat nanejvýš jako rozpačitou a rozcházející se s atmosférou hudby i libreta. Divák tak nemá touhu tento sen dosnít, ani si jej zapamatovat. Natožpak se v něj ponořit znovu.
