Label Indies Happy Trails znovu vydal významná, bohužel však nesehnatelná vinylová alba českého jazzu šedesátých a osmdesátých let. Jejich reedice potěší pamětníky a zároveň přibližuje důležité milníky v domácích jazzových dějinách.
Recenze: Jazz In My Soul… a v dalších čtyřech reedicích
Pomineme-li onu zmíněnou nedostupnost, sympatický na této nadílce je především její široký stylový rozptyl: od tradičního jazzu přes moderní či komorní jazz až k jazz-rocku a hledačské fúzi. A také vysoká umělecká kvalita všech reeditovaných titulů.
Abychom to vzali chronologicky, nejstarší nahrávky najdeme na albu Jazz In My Soul (1965) kontrabasisty a příležitostného zpěváka Luďka Hulana (1929–1979), jedné z nejdůležitějších osobností našeho poválečného jazzu. Pominout nelze ani Hulanovu neúnavnou organizační a popularizační činnost, důležitou zvláště v dobách potlačování všeho původního, autentického či nějak ideově závadného – což jazz rozhodně byl, byť v pozdějších letech se dařilo zuby cenzurního molocha obrušovat.
Luděk Hulan / Jazz In My Soul
Již první skladba, Tanec (ze svity Černý proud) jasně prokazuje Hulana jako vyzrálého autora – nezapomínejme, že se bavíme o první polovině šedesátých let – i interpreta. Z kompozice cítíme, a napovídá to i její název, inspiraci především černošským jazzem s jeho spontaneitou a živočišností. Zároveň, a to platí vlastně pro celé album, se nezapře Hulanova snaha o složitější formy, jako například v trojdílné Duši jazzového hudebníka, kdy pracuje i s mluveným slovem.
Kytarista Rudolf Dašek (1933–2013) vždy patřil k přemýšlivým hudebníkům, zároveň měl v době vydání svého prvního alba Pohádka pro Beritku (1971) za sebou úctyhodnou hudební dráhu, mimo jiné v SHQ Karla Velebného, Cellule Quintetu Laca Décziho, v západoberlínském angažmá doprovázel ty nejlepší z nejlepších…
Rudolf Dašek / Pohádka pro Beritku
K tomu připočtěme Daškovo hráčské mistrovství, ostatně vystudoval konzervatoř, a výraznou citlivost k hudebnímu výrazu – a máme v podstatě profil jeho debutového alba. Většinu skladeb si napsal sám, jeho kytara se pohybuje spíše v klidnějších, zadumanějších tempech, ale dokáže i zabouřit, viz folklorem ovlivněný Fašank II.
Traditional Jazz Studio, vedené klarinetistou Pavlem Smetáčkem, se, jak naznačuje jméno souboru, zaměřoval na tradiční jazz, který uskupení ovšem nechápalo nijak pietisticky – tradici mělo nicméně natolik v krvi, že mohlo své třetí album Entomologův sen (1973) zcela pokrýt vlastními kompozicemi, o něž se rovným dílem podělili pan kapelník a klavírista Antonín Bílý.
Traditional Jazz Studio / Entomologův sen
Kompozicemi zcela svébytnými, a byť vycházejí z „tradicionalistického“ kánonu, nejsou nápodobami – jako například krásný „neworleanský“ Tail Gate Stomp. Pikantní je osud skladby Uvážu oslátko… z roku 1968. Jak se dozvídáme z dobové citace, s Bílým na ní spolupracoval student bohosloví Vratislav Brabenec a „na slovním vyjádření“ pracovali vedle Brabence další bohoslovci Pavel Rejchrt a Svatopluk Karásek. Škoda že – nejspíše kvůli pašijové tematice – neuslyšíme text stvořený pozdějšími protagonisty undergroundu.
Pražská Naima přísahala na zcela jinou inspiraci, i když jméno měla podle slavné skladby Johna Coltranea a jeho vlivy bychom jistě mohli vysledovat přinejmenším v lyrické a zároveň robustní hře saxofonisty Františka Kopa. Na debutu Naima (1986) slyšíme až na jednu výjimku (Jaromír Honzák) kompozice hráče na klávesy Zdeňka Zdeňka, vycházející jak z Coltranea, tak z produkce mnichovské značky ECM, tedy jazzu krystalicky průzračného, sofistikovaného a nepřekombinovaného.
Naima
Jistě úctyhodné, uvědomíme si mládí všech zúčastněných. A když je o tom řeč, je pozoruhodné, jaké další osobnosti se v Naimě tehdy sešly: na kontrabas hrál Jaromír Honzák, za bicími seděl Martin Šulc a na housle hostoval Martin Zbrožek – všichni jsou dnes více než uznávanými hráči naší jazzové scény, Zbrožek se prosadil i coby herec.
Brněnské jazzrockové kapele Ch.A.S.A. bohužel žádné album nevyšlo, nahrávky pořízené brněnským rozhlasem byly, příznačně, po odvysílání smazány. Naštěstí se ale dochovala kvalitní nahrávka koncertu z roku 1975, jež nyní vyšla jako Live 1975 a jež po zremasterování nemá chybu. Nejen zvukově, ale především muzikantsky. Ch.A.S.A. (podivný název znikl z iniciál muzikantů) si sice libovala především v tehdy aktuálním jazz-rocku, najdeme u ní ale i prvky zažitého free-jazzu a inprovisingu, to hlavně u jedinečné vokalistky Mirky Křivánkové, jež díky čtyřoktávovému rozsahu dokázala vyjádřit různé polohy i nálady, zároveň však skvěle souzněla jak se šlapající rytmikou, tak s dalšími nástroji.
ch.A.S.A. / 1975 Live
V případě téhle kapely se nabízí srovnání se slavnějšími (pražskými) soubory, z něhož Brňáci vychází více než se ctí. Protože, na rozdíl třeba od takového Jazz Q, zde stále cítíme onu tak potřebnou živočišnost, a ne pouze perfektní hru. V každém případě můžeme při poslechu alba Live 1975 jen litovat, že se nahrávek téhle zajímavé skupiny nedochovalo více.