Redaktora Respektu Ondřeje Kundru zaujala jedna z fotografií od Jana Lukase z časů protektorátu. Dal se proto do pátrání po osudech dívky, která je na onom snímku zachycena. Nejprve vznikl titulní materiál pro jeho domovský týdeník, následně kniha, která nyní vyšla.
Tou fotografií je zdaleka nejen v Československu (potažmo v České republice) proslulý snímek Před transportem. Jan Lukas jej exponoval v březnu 1943. Od fotografovy dcery Heleny zjistil, jak se dívka s Davidovou hvězdou na kabátku a s cedulkou na krku jmenuje. A dozvěděl se rovněž, že ta žena dosud žije – v USA.
Napsal jí v únoru 2014 dopis se žádostí, zda by se o svůj příběh nechtěla podělit. Odmítla. A to nejednou. Nikdy jej nikomu nevyprávěla, ani prvnímu, ani druhému manželovi ne, ani dětem ne. Nechtěla je tím zatěžovat a beztak měla prožitou zkušenost za nesdělitelnou.
Kundrovi se ovšem podařilo tuto obrannou linii prolomit. Při své cestě po Spojených státech ženu, která v dětství nesla jméno Hana Vendula Voglová a nyní se podepisovala Vendula Old, v únoru 2017 oslovil telefonicky z města Columbus, kde žila. Svolila k návštěvě redaktora u ní doma, když už tedy vážil takovou cestu. Nakonec se dala do řeči o své minulosti. Rozhovor vedený v domě paní Old tedy položil základ pro článek v Respektu a pro nynější knihu Vendulka. Útěk za svobodou.
Maximum možného
Ondřej Kundra (*1980) vytěžil z minima, z jednoho jediného sezení z očí do očí, maximum možného. Ani jednou nepoužil formu otázka – odpověď, vše převyprávěl, popsal a široce kontextualizoval. Paní Vendulu publicista pochopitelně také přímo cituje, především v kurzívou vytištěných reportážních intermezzech, v nichž evokuje atmosféru dialogu, který v ten únorový den spolu vedli.
Zpočátku má jeho kniha formu historické mozaiky a exkurze. Tento vstup je pro mě osobně příliš edukativní tam, kde autor nastiňuje československou situaci třicátých let. Ovšem má-li Vendulka oslovit nastupující generace, případně někdy i zahraniční čtenáře, je obecnější nástin politických a společenských souvislostí nejspíš nutností.
Po několika desítkách stran se vyprávění koncentruje na osud Hany Venduly Voglové a její rodiny, tedy i matky Karly a otce Šimona. Ale kniha má ještě jednu důležitou postavu: fotografa Jana Lukase (1915–2006), který je hned za Vendulou druhou nejexponovanější osobností Kundrova textu.
Logicky a právem: Lukas byl rodinným přítelem Voglových, navštěvoval je navzdory osobnímu riziku i v časech protektorátu, kdy byli občany druhé kategorie a za kontakty se Židy hrozily drakonické postihy. Když byli Voglovi odtransportováni v březnu 1943 do Terezína, z něhož později putovali na východ a zažívali strašlivou koncentráčnickou anabázi, kterou nepřežil Šimon Vogl, zůstával s nimi Lukas v kontaktu. Vendule s Karlou nepřímo pomohl přežít poslední zimu války – ihned jim totiž poslal věci, o něž na podzim 1944 dopisem naléhavě žádaly; nejvíc jim pomohl teplý svetr…
