„Zdar, Macbethe, ty, který budeš králem! Přijďte, vy ďábli, vraždu co vnukáte! Chceš vzhlížet k nebesům, však celý život zbaběle se krčit? Tvař se jako nádherná květina, avšak buď hadem, který se pod ní skrývá! Krev plodí další krev. Čest, láska, přátelství – namísto toho jen prokletí.“ Tentokrát nezní tato klasická dramatická slova z divadelního jeviště, pro které byla napsána, ale z filmového plátna, na něž je přepsal australský režisér Justin Kurzel, vložil do úst zlověstnému královskému páru Michael Fassbender – Marion Cotillardová a předvedl nám, jak dokáže být Shakespeare temný, krvavý a paranoidní.
Předem je třeba upozornit, že skutečný skotský král Macbeth I., kterého měli poddaní rádi, protože vládl mírně, moudře a spravedlivě, měl pech, že si ho William Shakespeare vybral jako ústřední figuru pro svoji slavnou tragédii a vtiskl mu podobu po moci toužícího hajzla, jakým ve skutečnosti nebyl.
A také je dobré připomenout, že tahle spektakulární ekranizace Macbethova příběhu není první (a zřejmě ani poslední). Jednu z nejznámějších natočil v roce 1948 Orson Welles, kterého téměř o čtvrt století později následoval třeba Roman Polanski, do japonských kulis přenesl v Krvavém trůnu Akira Kurosawa a ve velmi slušném televizním aranžmá odehráli Ian McKellen s Judi Denchovou.
Naléhavý příběh
A teď je tu Macbeth znovu a ti, kteří se ptají, proč zase, na tuhle otázku rychle zapomenou, neboť je tato filmová transkripce rychle osloví, tak jako festivalové publikum v Cannes, jež jí uštědřilo dlouhotrvající standing ovation.
Hlavními, oslovujícími faktory jsou zejména silný, dramatický a osudově naléhavý příběh, vynikající herecké výkony hlavních protagonistů (kterým sluší i častá práce s velkými detaily) a autentický vizuál drsných, studených, ale přesto vášní prodchnutých skotských exteriérů, které jejich příběh sugestivně rámují, nasnímaných dalším Australanem v týmu Adamem Arkapawem. Tenhle Macbeth zřejmě nebude váš kámoš, na jehož dvoře byste se cítili dobře, ale určitě vás nenechá lhostejnými.
„Pln štírů je můj duch“
Jen těžko bychom hledali lakoničtější a výstižnější charakteristiku této posedlé figury, postupně podléhající šílenství, způsobené skutky, jež spáchala na své cestě ke krvavému trůnu. A jen těžko bychom hledali herce, jenž by do ní vklouzl tak jako charismatický, všeho schopný a ve všech svých polohách a odstínech své nemocné postavy přesvědčivý Londýňan německého původu Michael Fassbender (jenž se nám příští týden představí pro změnu jako ikonická postava počítačového průmyslu Steve Jobs).
Vezme nás s sebou do bitvy, kterou vyhrál ještě pro krále Duncana, i na vřesoviště, kde mu čarodějnice předpověděly jeho královskou budoucnost a udělaly díru do hlavy, kterou zarputile přiživovala jeho ambiciózní manželka, oscarová, chladnokrevná a neméně výmluvná Francouzka Marion Cotillardová (v dřívějších rolích ztvárnila třeba Edith Piaf). Budeme sledovat, jak nejdříve sní o královském trůnu a pak se k němu, v dynamicky nasnímané vražedné scéně, konečně přiblíží, věštba se naplní a temný soundtrack se naplno rozezní.
Nemilosrdný koncert
Kurzelův Macbeth, který si „troufá, nač jen muž si může troufat“, je nemilosrdný a krutý (u kůlu tu v ohni končí i ženy a děti jeho nepřátel) a možná až v příliš halucinogenním, rudém rauši vypráví mystickou story o posedlosti mocí, které nesmí stát nic v cestě. Na čepelích mečů a dýk se tu perlí krev, akcent dobových dialogů je třeba skousnout a také mu jít trochu naproti a Fassbender s Cotillardovou koncertují v každém záběru.
Budou vás spíše znepokojovat než bavit, ale „co stalo se, to stalo se“. Ani my, a už vůbec ne oni - a dokonce ani profesor Hilský (jehož elegantní překlad byl v titulcích použit) s tím nic nenaděláme.
