Nestává se často, abychom v českých kinech měli možnost zhlédnout soutěžní film z Cannes jen pár dní po jeho představení na francouzské Riviéře. Diváci si nyní mohou bezprostředně otestovat, zda se shodují s nadšenými ohlasy, které nejnovější počin španělského režiséra Pedra Almodóvara na festivalu zaznamenal.
Almodóvar žije filmem. Jeho cinefilní tvorba vstřebává různé kinematografické inspirace a vlivy, přímo v jeho scénářích ale filmová tematika dosud spíše zdobila vztahová dramata, než aby na ní bylo postaveno vyprávění. Můžeme vzpomenout na filmové představy z Mluv s ní (2002), štáb ve Volver (2006) nebo natáčení ve Špatné výchově (2004). Dokonce i Rozervaná objetí (2009), jehož protagonisty jsou filmový režisér a herečka, jsou spíše osudovým příběhem o tvorbě obecně.
Bolest a sláva je doposud režisérovým nejexplicitnějším doznáním, že kinematografie vždy byla nedílnou součástí nejen jeho profesního, ale i vnitřního života. Almodóvar prostřednictvím postavy stárnoucího a nemocného režiséra Salvatora Malla (Antonio Banderas) listuje svými životními rozhodnutími a dochází k zjištění, že ho kinematografie doprovázela skutečně vždy a všude.
Salvator už ve svém úvodním monologu vysvětluje, že se zeměpis naučil až v dospělosti díky festivalům, kam jezdil se svými filmy. Jiná scéna nás zpravuje, že na kněžský seminář nechtěl docházet, neboť ho odradil názor kněží na filmy a populární hudbu.
Přes jiné těžké životní situace se jako chlapec zase hladce přenesl díky fantasknímu vidění světa, kterým ho filmy obdařily. Ztracenou lásku poté v dospělosti nachází napsáním a realizací scénáře.
Mé filmové mládí
Figura Salvatora je neskrývané Almodóvarovo alter ego a bylo by tomu tak i bez shodně charakteristicky kudrnatých vlasů. Casting Antonia Banderase je v tomto případě kuriozitou, která herce staví do zvláštní pozice. Zhostil se vlastně role svého „stvořitele“, neboť právě Almodóvarovy lascivní komedie Banderase v osmdesátých letech proslavily.
Nicméně rozhodně nejde o autobiografii nebo životopisný film v tradičním smyslu. Bolest a sláva není výčtem podstatných bodů z režisérova života. A přestože se vracíme do Salvatorova mládí, Almodóvar nevolí nabízející se vyprávění z dvou navzájem se rytmizujících paralelních linií. Scény z minulosti jsou navíc relativně kusé a film se jimi nezaobírá ve stejné míře jako aktuálními pasážemi.
Do minulosti vstupujeme jedině tehdy, když nám to dovolí Salvatorova mysl, například v drogovém rauši nebo když mu v rukou spočine předmět ze zašlých časů. Režisérovo autobiografické přemítání se tak podobá zamčenému příbytku, do jehož útrob můžeme jen chvílemi nahlédnout okny. V důsledku se nejedná o vyčerpávající vyprávění a v minulosti hrdiny záměrně ponechává mnohé mezery.
Konfrontace s vlastní tvorbou
Negativní přijetí Almodóvarova snímku Rozkoš v oblacích (2013) a vcelku vlažné reakce na Julietu (2016) spustily diskuse o vyprázdnění režisérovy poetiky, opakování témat a jisté profesní vyčpělosti. Z tohoto důvodu byla i očekávání spojená s Bolestí a slávou poměrně střídmá. Jednou z devíz Almodóvarova posledního filmu ale naopak je, že se dokáže ke své předchozí tvorbě konfrontačně postavit a přetvářet své známé propriety.
Skrze Salvatorova slova přiznává, že dával ve svých předchozích snímcích velký prostor ženám svého života, z nich ovšem v Bolesti a slávě atypicky protežuje pouze osobu matky (v mládí hranou Penélope Cruzovou), navíc jen s malými stopami psychologizace. Režisér známý svými citlivými ženskými portréty natočil snímek, v němž nečekaně hrají prim muži.
Z hlediska Almodóvarových trademarků ale obzvlášť překvapí střídmější stylizace prostoru před kamerou, přestože okázale barevnější film by člověk tento měsíc v českých kinech pohledal. Režisér stále úchvatně pracuje s barevným laděním a Salvatorův byt zdobí modernistické malby, které mu dodávají další dimenze. Almodóvar ale současně mírní rozjívenou campovou estetiku, pro niž je známý – z režisérových obrazů už nesálá hypersexualita ani lehkovážnost.
Konec vášní španělského matadora?
Dáno je to jistě i tím, že se tentokrát Almodóvar zaměřuje na protagonistu, který je málomluvný, přemýšlivý a skoro až asexuální (další paradox obsazení někdejšího zosobnění španělského erotična Banderase). Pasivitu Salvatora ještě prohlubuje paleta nemocí, které mu znemožňují volný pohyb. Kdyby šlo o přímočarou autobiografii režisérského provokatéra a rebela, byl by hrdina jistě profilován jinak.
Jelikož ale Almodóvara pojí s jeho alter egem hlavně sepjetí s filmem, Banderas dostává příležitost k působivému hereckému minimalismu, který je předurčen k mnoha oceněním.
Almodóvarovo ohlížení do minulosti není zcela objevné, však také plakátem odkazuje na Osm a půl, autorské zpytování Federica Felliniho staré 56 let. Závěr filmu lze také vnímat nejen jako parafrázi režisérovy Špatné výchovy, ale také snímku Boba Fosseho All That Jazz (1979). V kontextu Almodóvarovy filmografie je ale Bolest a sláva podstatným dílem, ve kterém ve vší explicitnosti ukázal svůj osobní vztah ke kinematografii.
