Amy Jade Winehouseová měla život vykolíkovaný popem, soulem, jazzem a R&B – či z jiného pohledu hudbou, texty, alkoholem, drogami, láskou, depresemi a strachem ze slávy. A mistr britského, osobního a empatického dokumentu, filmový portrétista Asif Kapadia, tohle všechno namixoval jako tvůrce, který nikdy neuhne před pravdou.
Před nějakými pěti lety masivně zabodoval s emocionálně strhujícím sportovním dokumentem Senna. A teď přichází s dalším dokumentárním klenotem, příběhem geniální židovské holky ze severního Londýna, která za svoji slávu a ceny Grammy zaplatila členstvím v Klubu 27, kde dnes možná jamuje s hvězdami své branže, kteří se, tak jako ona, nedožili osmadvaceti.
Byla přirozeně inteligentní, ale také schopna neuvěřitelně silných citových vztahů, a to nejen k hudbě, ale třeba i ke svému dočasnému manželovi Blakeovi, který se na jejím osudu hodně podepsal. A také to byla holka, která chtěla být milována, nesnila o slávě a nebažila po tom stát se hvězdou, protože dlouho netušila, že se zpíváním bude živit. Chtěla zpívat, protože jí to šlo a také jí to dělalo dobře, a ve svých osobních textech sdělovat to, co prožívá. Dostala se až na vrchol muzikantského Olympu, ale také doprostřed džungle zvané showbyznys a propasti zvané crack, kokain a heroin. Zpočátku to byl veget, který ji nabíjel energií a nápady. Hulit trávu, dostat se do pohody, psát písničky, sem tam se sjet a sem tam se pomilovat. Co víc chtít od života? Ale čím výš v něm vystoupala, tím víc na ni tlačil a tím těžší ho bylo zvládat.
Tak se tahle rozená jazzmanka, co měla charisma na rozdávání a starou duši v mladém těle, vydala na svoji osudovou cestu, ze které nemínila jen tak uhnout, protože když si vzala něco do hlavy, bylo vymalováno. Šla po téhle cestě přirozeně, bez manýristických ornamentů, s vírou, že hezké se rodí z ošklivého a ochotou vždycky ubalit kámošovi jointa a krásně nahlas se smát. Tahle idyla ale nemohla dlouho vydržet. „Je lepší shořet než vyhasnout," zpívá v jedné ze svých písní Neil Young, jako by tohle Amy vzkazoval, jako by tímto napsal její epitaf a zároveň o mnohém vypovídající motto k celovečernímu dokumentu o jejím neklidném životě.
Pod tímhle opusem je hlavně podepsána trojka Asif Kapadia (režisér a scenárista), Chris King (střihač) a James Gay-Rees (producent). I tentokrát věnovali spoustu času rozhovorům s těmi, kteří měli k tématu co říci, a i tentokrát jejich výpovědi do snímku zakomponovali nikoli jako „mluvící hlavy“, ale jako asynchrony, podložené relevantním obrazovým doprovodem. A i v tomto případě se jim podařilo vydolovat ze soukromých archivů unikátní záznamy a nahrávky. Promlouvá tu střídavě první manažer Amy Nick Shymansky, kámošky Amy Lauren Gilbertová a Juliette Ashbyová, přítel a posléze manžel Blake Fielder a otec Amy, dva muži jejího života, kteří ve vás zřejmě příliš sympatií nevzbudí (však se také Mitchel Winehouse bude možná kvůli svému nelichotivému obrazu ve filmu soudit). A kromě nich si své řekne třeba slavný zpěvák Tony Bennett, hiphoper Yasiin Bey nebo prezident Sony/ATV Music Publishing UK Guy Moot, který s Amy odvážně podepsal první velkou smlouvu, a řada dalších.
Tvůrci, v čele s režisérem a střihačem, zvolili přehledný, chronologický koncept vyprávění, v němž akcentují zejména její texty, které jsou i viditelnou součástí dokumentárního vizuálu.
Po jedinečné Amy, křehké dívce v drsném prostředí, tu zbyla dvě alba, která vyšla ještě za jejího života (Frank a Back to Black), veleúspěšný singl Rehab, posmrtně vydané album Lioness: Hidden Treasures, tenhle upřímný a otevřený Kapadiův dokument, který by vás neměl minout, a smutný pocit, že odešla mnohem dřív, než nám mohla sdělit všechno, co měla v duši a na srdci. Jak jednou sama řekla: „Na konci je to vždycky trochu smutný, že jo?“
