Rozhodl se, že začne natáčet jinak a proměnil světovou kinematografii. Spojil populární žánry s vytříbenou intelektuální a formální hrou. Natočil dnes už klasické snímky jako U konce s dechem nebo Bláznivý Petříček, ale i v posledních letech zaujal experimenty, jakými jsou Socialismus nebo Sbohem jazyku. Jean-Luc Godard, patrně nejslavnější autor francouzské nové vlny, ve čtvrtek slaví devadesáté narozeniny.
Provokoval jeho Belmondo i politické názory. Tvůrce nové vlny Jean-Luc Godard slaví 90 let
Události v kultuře: Jean-Luc Godard má devadesáté narozeniny (zdroj: ČT24)
Godardova neobyčejně rozmanitá filmografie se klene od netradiční gangsterky (U konce s dechem), filmové vize totality (Alphaville) až po maoistickou agitku (Větry z východu) nebo parafrázi křesťanské zvěsti (Zdravím vás, Marie). Ve filmu používá četné citáty a narážky, s chutí spojuje artové i dokumentární postupy.
„Kinematografie, to je pravda 24krát za vteřinu,“ vyznal se jednou režisér francouzsko-švýcarského původu. Podobně jako Francois Truffaut či Louis Malle vzešel i on z okruhu pařížských filmových kritiků, neúnavných návštěvníků kin, takzvaných „pojídačů filmů“. Jako oni začínal hranými skeči a dokumentárními snímky. Právě okruhu těchto režisérů se začalo říkat nová vlna.
U konce s dechem
Toto hnutí proslavily na přelomu padesátých a šedesátých let Truffautův první celovečerní film Nikdo mne nemá rád a právě Godardův debut U konce s dechem. Prostý příběh o krádeži auta, vraždě a útěku představil také vycházející hereckou hvězdu, mladého Jeana-Paula Belmonda.
Film o přitažlivém rebelovi, okouzlujícím a ležérním zločinci na útěku, představoval promyšlenou provokaci mladé generace vůči úzkoprsé společnosti. „Na to, abyste mohli natočit film, potřebujete dívku a revolver,“ popichoval režisér. Už tento snímek přitom ukázal, že film může být současně vtipná gangsterka i promyšlený esej o lidském údělu.
Po studiích etnologie na Sorbonně založil Godard, narozený 3. prosince 1930 v Paříži v prominentní rodině lékaře a dcery bankéře, s přáteli časopis Gazette du cinéma. Když mu rodina odepřela finanční podporu, uchýlil se k bohémskému životu, kdy v případě nutnosti i kradl peníze a jídlo.
Odjel s otcem do Ameriky a po návratu se dal najmout jako dělník na stavbě přehrady ve Švýcarsku. S vydělanými penězi natočil první krátký film o stavbě přehrady Opération béton (1954). Jeho filmy ze šedesátých byly dekonstrukcí filmových stylů a žánrů, příkladem je muzikál (Žena je žena), válečný film (Karabiniéři) a film o filmu (Pohrdání).
Film jako experiment
S herečkou a svou první manželkou, kterou byla Anna Karina, založili v roce 1964 vlastní produkční společnost Anouchka Films. První film Vdaná žena museli přestříhat kvůli cenzuře, které se nelíbila scéna na pláži s herečkou nahoře bez. Jiný film Vojáček byl zase ve Francii zakázán pro své komentáře o Alžírsku. Ideje komunismu a maoismu Godard konfrontoval v jiném filmu Číňanka.
V roce 1965 natočil Godard snímek Bláznivý Petříček, který patří k vrcholům jeho tvorby i světového filmu. Motiv fatálního milostného vztahu je opět vyprávěn dílem jako básnický esej, dílem jako gangsterka. Energický Belmondo využívá prostor na improvizaci, jeho projev osciluje mezi něhou, humorem a tragikou. Osudovým protipólem je mu právě nádherná a smrtonosná Anna Karina.
Experimentátorem zůstal Godard také ve svých osobních dějinách kinematografie, které nesou název Příběh(y) filmu (z let 1989 až 1998). Představují pětihodinovou fresku složenou v jeho roztěkaném stylu ze stovek útržků z filmů.
Polemický dokument o Československu s českým názvem Pravda natočil Godard v roce 1969. Vypravil se do Prahy a inkognito, často skrze okýnko automobilu, tam natáčel. Český režisér Jan Němec vzpomínal, jak se s Pavlem Juráčkem dozvěděli, že Godard natáčí v Praze prorežimní film, a rozhodli se, že ho zlikvidují, což se nakonec nestalo.
„S nejbližším kamarádem, scenáristou Pavlem Juráčkem jsme chtěli Godarda zabít, protože on byl jeden z mála intelektuálů, který schválil invazi. Tři týdny poté přijel do Prahy, točil tady s kamerou a ve Františkánské zahradě zasazoval kytku. Chtěl udělat film o tom, že my Češi jsme darebáci a že jsme si ty tanky zasloužili. S Juráčkem jsme proto vážně uvažovali, že půjdeme do té zahrady, vezmeme kladivo, zabijeme ho a bude konec francouzské nové vlny i Godarda,“ vyprávěl Němec pro Český rozhlas.
Ke konci své kariéry zůstal francouzský filmař stále stejně hravý, provokativní i zvrácený jako kdykoliv předtím, napsal britský list Guardian v recenzi k jeho snímku Naše hudba z roku 2004. Také tento film je částečně úvaha, částečně básnická meditace.
„Moje představy často předstihují mé dílo. Sníte, a když chcete polapit svou představu, vysmekne se, anebo zůstane na břehu moře jenom beztvárná medúza v síti namísto té barevné a zázračné, pro kterou byste skočili střemhlav do vln,“ říká Godard.
Sbohem jazyku
V roce 2010 přišel do českých kin jeho snímek Socialismus. Více než stominutový opus o nenaplněných ideálech západní společnosti plný kritické sebereflexe, nečekaných spojení, umělecké kreativity a vtipu se odehrává na palubě výletní lodi plující po Středozemním moři.
Ve stejném roce také Godard odmítl převzít v Hollywoodu čestného Oscara. „Nemám víza do Států a ani o ně nechci žádat,“ přiznal v rozhovoru pro New York magazine s tím, že navíc nestojí ani o samotnou cenu, která je podle něj divná.
Dalším velkým dílem je filmový experiment Sbohem jazyku z roku 2014. „Podobně jako v případě kontroverzně přijímaného Socialismu se tu klasik francouzské nové vlny rozhodl pro formát filmové eseje, která ho nesvazuje (téměř) žádnými pravidly a umožňuje volné řetězení asociací, iluzí, deziluzí a nálad, jen symbolicky provázaných střídáním ročních období, bezstarostným pobíháním psa a střídavě svlečenou a oblečenou figurou muže a ženy, kteří si evidentně stále více přestávají rozumět,“ napsal v recenzi pro web ČT24 Michal Šobr.
„Na diváka se tu Godard moc neohlíží a nijak zvlášť mu to neusnadňuje, neboť správně předpokládá, že to stejně nebude divák většinový. Nicméně ten, kdo si čte před spaním Metzův Imaginární signifikant, si tenhle opus velkého Mistra určitě užije,“ doporučuje.
V roce 2018 pak Godard uvedl snímek Kniha obrazů, který opět nezapře vliv kulturních teorií a konceptuálního umění. Koláž mísí zpravodajské titulky, malby, digitálně zkreslené úryvky z klasických hollywoodských filmů i propagandistická videa. Stále zkoumá roli kinematografie.
„Film, to je věčné dětství umění. Televize je jeho předčasná zralost. Ba i skleróza,“ míní dvakrát rozvedený režisér. Jeho druhou ženou byla Anne Wiazemská, od sedmdesátých let je jeho partnerkou Anne-Marie Miéville. Godard žije ve Švýcarsku. Před lety se nechal slyšet, že se již jen málokdy dívá na filmy. V televizi prý raději sleduje fotbal a čte znovu a znovu staré romány od Jacka Londona.